Jednou ráno dokonce svítilo i sluníčko a já jsem od snídaně z okna sledovala úžasnou scenérii na obzoru. Zatoužila jsem po výletě. Navíc mi kamarádka napsala o tom, že byla na výletě kolem Vlhoště, sluníčko svítilo, sníh se třpytil a vzpomínala na mě, jak bych fotila jako divá. Rozhodla jsem se vyrazit na výlet hned druhý den a pojala úmysl zopakovat si podzimní výlet do Hlupic v zimním provedení a s malou změnou na trase (Toulky Českým středohořím do Hlupic a Bláhova)
Hned ráno mi bylo jasné, že plán je plán a skutečnost je skutečnost. Vrátila se obvyklá šeď, která už mě nemohla zastavit. Na startu v Lovečkovicích nebyla ani ta mufloní noha v ohradě, natož člověčí. Byla tam však slabá sněhová vrstvička, slibující nevšední zážitky. Všechno zlé je pro něco dobré, a tak jsem měla možnost spatřit Bukovou horu, jak vypadala před tím, než na ní vztyčili vysílač, který jinak září do dáli jako maják. Toho dne tam jaksi nebyl ... Prošla jsem lesíkem k silnici a křížku u Hlupic, kde jsem minule seděla na sluníčku na lavicích se stolem. Křížek tam sice stojí, lavice nikoliv. Svádí to sice k domněnce, že je třeba na zimu uklidili, ale skutečnost je taková, že je někdo prostě ukradl. Přeji zloději v duchu, aby se mu zadřela pořádná tříska, víte kam :)
U tabule Hlupice seděl uvítací výbor v podobě černé kočky. Naštěstí mi nepřeběhla přes cestu a z mraků se dokonce zubaté slunko vylezlo podívat, který blázen se tu potuluje. Další vesnička na trase jsou Haslice. Přemýšlím o tom, proč asi je na směrovce v Hlupicích uvedeno Házlice. Navíc Haslice jsou už v okrese Ústí nad Labem. Je to pár domů, většinou asi chalup. Okres Ústí nad Labem jsem jen tak "lízla" a za Haslicemi se vrátila do mého domovského okresu Litoměřice. Snížek mi na opuštěné silničce křupal pod nohama a slunko se chvílemi i snažilo zpříjemnit mi cestu. Ze středohorské silničky jsem sešla na cestu k lesu a přes něj jsem dorazila do cíle v Třebušíně. Věřte mi, že jsem potkala jen asi tři auta a neviděla ani jednoho človíčka. Do odjezdu autobusu jsem měla ještě víc než hodinu. Co teď? Rozhodla jsem se jít po směru autobusu 2 km k další zastávce. Zase jsem tam dorazila příliš brzy a šla tedy dál. Došla jsem nakonec až do Těchobuzic a v nohách měla 13 km.