Tak nás jednou upozornitl, že v sobotu nemůže přijít na náš obvyklý společný odpolední sedánek, protože jeho žena Alena "babičkuje" a on musí asistovat, jinými slovy "dědečkovat". 

Alena hlídala vnoučata. Této činnosti se věnuje velmi často, až by se její péče o vnuky dala nazvat závislostí. V porovnání s našimi dalšími sousedy je to jako nebe a dudy. Zatímco ta první babča si vnoučata téměř přivlastnila, ta druhá se těší nejen na ně, ale i na okamžik, kdy se za nimi zavřou dveře.

Na téma vztahu prarodičů a vnoučat by se daly nahromadit kila, možná stovky kil, písemností, zřejmě i filmového materiálu. Možná na toto téma někdo někdy napsal nějakou diplomovou či disertační práci. Já jsem si pro sebe provedla průzkum, jak staříci svoje vnuky vnímají. Četla jsem příspěvky na internetu, ptala jsem se známých, poslouchala v prostředcích hromadné dopravy, sledovala skupinky při nakupování, vnímala jejich rozhovory. Pro šťouraly podotýkám, že jsem nikdy nikomu nenarušila soukromí ani jeho osobní prostor. "Výsledky" mého "průzkumu" není možné brát jako podklady k napsání analýzy ani studie. Jsou tak trochu k zamyšlení, jak já, ty, on, oni, tamti, ti druzí, jeden každý, který má v příbuzenstvu vnoučata, nebo už i pravnoučata, se k nim staví.

Někteří prarodiče jdou do důchodu ihned, jakmile jim to sociální systém dovolí, jiní jdou do předčasného důchodu, možná aby si vnoučata užili. Pak jsou ti, kteří ještě trochu pracují, aby si přivydělali třeba na cestování kolem světa.

Můj "průzkum" objevil tyto kategorie prarodičů:

• obětující se: vnoučata jsou většinou na první místě i za cenu odpírání si vlastního soukromí; žádost o hlídání, o podporu je
                        téměř vždy vyslyšena
• ignorující: opak obětujících se; vnoučata znají jen z fotografií
• přehánějící: vyšší stupeň obětujících se; péče o vnoučata je na první místě pomyslného žebříčku životních hodnot
• domáhající se: rádi by se s vnoučaty vídali častěji, o kontakt s nimi musí žebronit
• rozmazlující: asi standardní vlastnost téměř všech dědečků a babiček pod heslem: dopřejeme mu vše, co mu rodiče odpírají
• pracující: rádi by pomohli, ale pracovní povinnosti je limitují
• zvažující: podskupina pracujících, kteří přemýšlejí, zda mají dát v práci výpověď, aby mohli být s vnoučaty
• respektující: ti, kteří si uvědomují svoje místo v hierarchii rodiny
• ochotní: pomohou vždy, když jsou požádáni o hlídání, vyzvednutí ze školky, odvezení do kroužku,...
• naslouchající: nejen vnoučatům, ale i jejich rodičům; o názorech obou skupin přemýšlejí
• radící: většinou v dobrém radí vnoučatům i jejich rodičům, čeho se vyvarovat, co upřednostnit, apod., a to na základě
             vlastních zkušenostíp
• sobečetí: vlastní soukromí a potřeby jsou nadřazeny veškerým žádostem o pomoc s vnoučaty
• hraví: pro vnoučata vymýšlejí hry hraničící se skopičinami, aby doplnili běžné aktivity jako např. vole, padni, na honěnou,
             na schovávanou,...

Je více než jisté, že "kategorie" prarodičů mým výčtem nekončí. Při hlubším zamyšlení by se objevily podkategorie související se zdravím bábrdlin a dědulů. A tak by se mohlo pokračovat, až by se z nenápadné věty mého kamaráda na svět vyklubal spis soupeřící s objemem bývalých telefonních seznamů světových metropolí. Ale jak pravil Sam Levenson, americký humorista, spisovatel: "Nejjednoduščší hračky, které může použít i to nejmenší dítě, se nazávají prarodiče."

Můj kamarád Roman má svá vnoučata rád. Hodně rád. Rád s nimi tráví chvíle na loukách, v lesích, u vody. Děti pak vrací rodičům někdy s vysvětlením, že pod nánosy bahna, špinavých obličejů, pobryndaných triček, roztrhaných tepláků se opravdu skrývají ti stejní tvorové, které si před pár hodinami vypůjčil. Roman pak odejde do hospody na pivo, nebo domů, uvaří si kafíčko a manželce Aleně zasněně vypráví, jak si to odpoledne krásně užil a zablbnul jako za mlada. A tak nenápadně přispívá do mého výčtu další kategorií - zdravě škodolibí prarodiče.

Jsem přesvědčena, že ve světě žije drtivá většina babiček a dědečků, kteří to se svými vnoučaty umějí, svoje aktivity s nimi nepřehánějí a dávají jim to, o čem hovoří Rudlof Guiliani: "To, co děti nejvíce potřebují, jsou základní věci, které prarodiče nabízejí v hojnosti. Dávají bezpodmínečnou lásku, laskavost, trpělivost, humor, pohodlí, životní lekce. A co je nejdůležitější, i sušenky."

                                                                                                          FOTO: Kateřina Navarová

(Omlouvám se, pokud se moje zamyšlení zdá nedokončené. Jako prduch, čili pracující důchodce, si část volného času rezervuji pro dospělou vnučku. Za hodinku se s ní sejdu v útulné kavárničce nad pařížským dortem a ledovou kávou připravena vnést trochu životního moudra mezi informace, které se na nás valí ze všech světových stran.)