České luhy a háje jsou rozděleny na dva tábory, jejichž velikost si netroufnu ani odhadnout. Abych byla přesnější, záleží na tématu. Tak například přijetí eura - buď jsem pro, nebo proti. Nebo, abych plula na současné vlně, očkovat se proti covidu, nebo neočkovat? Názor na to či ono, pokud nejsme přímo u zdroje informací, ovlivňují média, z mého pohledu poplatná dané době. I ta veřejnoprávní.

Možná si teď někdo pokládá otázku - co to je, co to je, čekám povídání o něčem, na co vzpomíná. A já odpovídám: no, právě proto tento začátek. Protože moje vyprávění se týká ČSS, tedy Československé spartakiády. A už slyším poznámky typu - proboha, ona chce psát o komunistické akci?! Tam přece byli všichni nahnáni, aby se strana a vláda před světem ukázala! A vidíte. Já na spartakiádu vzpomínám z jiného úhlu, který v sobě zahrnuje i skutečnost, že v té době drtivá většina obyvatel dělala něco pro svoje zdraví právě nácvikem spartakiádních skladeb. A bez pravidelného cvičení by se nikdy nepovedlo zorganizovat tak unikátní pohybovou akci, která ve světě neměla obdoby. Ptáte se, jak se dívám na tehdejší politické pozadí? Nijak. My cvičenky, alespoň v mé blízkosti, jsme politiku nevnímaly, soustřeďovaly jsme se na správné provedení cviků, prostorové přesuny obrazců, obvodní a okresní secvičné i na zkoušky, ze kterých vzešly skupiny určené pro cvičení na Strahově. Vnímala jsem rivalitu mezi městy, protože každý se chtěl do Prahy dostat. Proto se všichni snažili ukázat v tom nejlepším světle. A za tím vším stálo celoroční cvičení. Předškolních dětí, jejich rodičů, mladších a starších žáků, dorostenců a dorostenek, mužů, žen, vojáků. Jinými slovy a s trochou nadsázky, tehdy cvičila celá republika.

V roce 1975 jsem se nechala přemluvit a ve skladbě žen a dorostenek se zařadila mezi ty mladší, i když věkem jsem už patřila k těm odrostlým. Ženy cvičily s jedním kuželem, já coby dorostenka vyfasovala kužele dva a třímetrovou silonovou stuhu. Kromě hodin v tělocvičně jsem cvičení s kužely trénovala doma, protože jsem toto náčiní patřící do moderní gymnastiky do té doby viděla jen v televizi. Dlaně obou rukou jsme měla do krve rozedřené, než se mi na nich udělaly mozoly. Točení mlýnku před sebou i nad hlavou už pak šlo jaksi samo.

"Otočit doleva, dřep, hlavu sklonit," a další pokyny zněly z úst naší cvičitelky. Nejdříve vše probrat pomalu, přidat přesuny, zafixovat v paměti, potom s hudbou. Hudba, to byl jeden z důvodů, proč jsem, dnešním výrazem, do toho šla. Moje milovaná Smetanova symfonická báseň Vltava. Ze školních let jsem si pamatovala podrobný rozbor každého hudebního tématu této nádherné skladby, teď jsem poslouchala s napětím, zda se mi nezprotiví. Nestalo se tak. Zatímco kužele zdůrazňovaly tok řeky Svatojánskými proudy a pod Vyšehradem, rej rusalek byl podtržen cvičením se stuhou. Tu jsme měly složenou v záňadří. Ze dřepu jsme přešly do stoje a bleděmodrou stuhu rozprostřely nad našimi hlavami. Vlála  a vytvořila jemný kontrast s oranžovými trikoty.

Naše skupina prošla zkouškami na výbornou. Následovaly secvičné pro obvodní a okresní akce. Počasí nám pokaždé přálo, slunce nejen hřálo, ale dokreslovalo příjmnou atmosféru na ploše stadiónů i v hledištích. Pak nastal čas odjezdu do hlavního města.

Praha nás uchvátila sportovní vizáží. Po ulicích se pohybovaly postavy ve cvičebních úborech, lidé se na sebe usmívali, vagóny metra, autobusy, tramvaje praskaly ve švech a nikomu to nevadilo! Na nás čekala lehátka v tělocvičně jedné základní školy. Náš denní program byl přizpůsoben času zkoušek na stadionu. Hlavně vojáci a dospělí cvičenci secvičovali v noci, denní hodiny byly naplánovány pro rodiče s dětmi, školáky a studenty.

Samotná skladba žen a dorostenek trvala dvanáct minut, přičíst se muselo čekání v ulicích vysokoškolských kolejí, nástup bránou borců a následně odchod z plochy. Tam jsem zkoušely dvakrát. Pohlížely jsme na prázdné tribuny, přemýšlely, jaké to bude, až na sedadla usednou diváci. Přály jsme si, aby vše vyšlo co nejlépe.

Nastal den D. Do té doby krásné počasí se pokazilo. Od rána bylo zataženo, teplota klesla, nad Prahou se stahovala černá mračna. To nevěstilo nic dobrého. Dvě hodiny před časem našeho vysoupení počáteční mrholení přešlo v slabý déšť a bránou borců jsme nastupovaly za deště silnějšího. Strahovský písek zatím stačil vsáknout vodní nadělení, přesto po prvních cvicích jsme cítily mokré cákance na zádech. Protože žádný cvik nevyžadoval polohu v leže nebo v kleče, barvy našich trikotů kvůli vodě doznaly jen tmavších odstínů. Odnesla to stuha. Pod dešťovou sprškou zplihla, a tak rusalky sice pěkně cvičily, stuha nasáklá vodou nad jejich hlavami však nevlála, jen se tak mátožně táhla směrem k zemi vinou zemské přitažlivosti. Nikdo nesmutnil. Nadšení bylo znát nejen na ploše stadionu, ale v průběhu a po skončení skladby i v hledišti. Frenetický potlesk vykouzlil úsměv na tvářích všech cvičenek. Urousané, v čvachtajících cvičkách, promáčené s poničenými účesy, ale šťastné, že jsem se nevzdaly a dokázaly připravenost i odhodlání, jsme se jen stěží smiřovaly s faktem, že naše skladba skončila. Plné tribuny děkující za zážitek v nás vyvolaly pocit hrdosti. Jo, to byly časy!

Spartakiáda mě tak nadchla, že jsem sama cvičila ještě dvakrát a  dvakrát jsem skupiny mladších žáků dovedla až na Strahov. To by však bylo na další příjemné vzpomínání.