V druhém ročníku jsme na konci zimy odjeli na lyžařský výcvik do Železné Rudy. Bydleli jsme v krásné horské chaloupce, na pokojích jsme měli piliňáky, venku byla spousta sněhu, předpověď slibovala jasné počasí. Prostě ideální podmínky k lyžování. Kámen úrazu ale nastal, když jsme se druhý den připravili na svah k rozřazení do družstev. Naše tělocvikářka nedbala mých prohlášení, že jsem na lyžích nikdy nestála a prosím o zařazení do posledního družstva. Prohlásila, že jsem dost šikovná na to, abych cvičnou loučku nějak sjela a ať nediskutuji.

Na startovní čáře jsem se ještě pokusila protestovat, ale marně. Paní profesorka mne se slovy „To zvládneš“, strčila do zad a já se rozjela z kopce. Vůbec jsem netušila, jak se lyže ovládají. Ale byla jsem opravdu dost šikovná, abych cestou nespadla. Jak se ukázalo, nebylo to žádné vítězství. Jela jsem šusem, po ránu byl sníh namrzlý a tak jsem dosáhla poměrně úctyhodné rychlosti. Už jsem ale byla dole a pocítila úlevu. Ouha, jela jsem stále dost rychle a ke mně se blížila veliká stodola. Ježíš, jak se na tom brzdí?? Nevím, proč mne tehdy nenapadlo si prostě sednout na zadek. Nenapadlo, ale podařilo se mi mírně zatočit a stodole se vyhnout. Polevila jsem v pozornosti a to byla velikánská chyba. Za stodolou byla ohrada a do té jsem se vší silou trefila. Odnesl to pohmožděný kotník a tím můj lyžařský výcvik skončil. Ačkoli se paní profesorka pokoušela narvat mi nohu se zinkoklihem do lyžařských bot, neuspěla.

Po zbytek pobytu jsem obhospodařovala ona kamna na pilinové pistole a chodila se opalovat. Dále jsem zajišťovala přísun proviantu na naše večerní posezení- dozor bydlel jinde. Byl to vcelku příjemný pobyt na horách. Zanechal ve mně lásku k zasněženým vrcholkům a nechuť ke všem sportům, při kterých má člověk něco přivázané na nohou. Ani na kole dodnes nepoužívám na šlapkách klipsy, ačkoliv mne všichni přesvědčují, že se pak jezdí lépe… A bruslit jsem se naučila v šedesáti. Ale s lyžemi jsem se ještě měla setkat a nakonec si je podrobit.

Manžel jezdil pravidelně v zimě s kamarády na Medvědí boudu nad Špindlerovým mlýnem na týden na „sportovní soustředění“. Jak se postupně kluci ženili, rodily se jim (tedy jejich manželkám) děti, tak se ze „sportovního soustředění-čistě pánské jízdy“ začala spíše stávat společná rodinná rekreace. A tak jsem se zase na hory dostala i já. Obout se do lyží jsem ale tvrdošíjně odmítala. A tak jsem se stávala na dobu, kdy dospěláci vyrazili na lyže, dozorem všech přítomných dětí. Děti pomalu rostly, rodiče jim pořídili lyžičky a nastal jejich výcvik. Naše Blanka už začala na lyžích trénovat, byly jí tři a půl roku. Musím říct, že jako lyžařský instruktor jsem se opravdu osvědčila. Přesně podle hesla „Kdo umí, dělá, kdo neumí, učí.“
V příštím roce si závod Konstruktiva 7 pořídil vlastní rekreační chalupu, přímo ve Špindlerově mlýně. Nebyli jsme tak odkázáni na jeden týden v sezoně, který jsme mohli čerpat na celopodnikové boudě.

Začali jsme jezdit i na týden na Vánoce a od Vánoc do Velikonoc na každý víkend. Manžel měl ale v sobotu zápasy v kuželkách a tak jsem jezdila s dětmi sama. Bylo to náročné ale super. Obzvlášť v první sezoně, kdy Járovi bylo něco málo přes rok. Jezdili jsme autobusem v pátek odpoledne, ve Špindlu jsme byli až za tmy. Vyvléct ho v krosně na zádech, za jednu ruku Blanču, v druhé tašku s jídlem na víkend, často v chumelenici, sněhem do poloviny Hromovky, byl docela záhul. Lyžařské vybavení jsme měli na chalupě celou sezonu.

Blanka už tu sezonu lyžovala sama na vleku a na sjezdovkách. Byla natolik ukázněná, že jsem jí mohla svěřit starším dětem. Ráno sjely kousek Hromovky, tam už měly u vlekařů protekci. Pak se shora projeli lesem na turistickou do Svatého Petra. Já tam zatím dorazila s Járou na sáňkách a „kontrolovala“ jsem Blanču u vleku.

Protože mladší sourozenci se hrozně opičí po starších a kluci bývají na všelijaké divoké aktivity čilejší, Jára stál na sjezdovce už v třech letech a třech měsících. Měl ale daleko do své klidné a spolehlivé sestry. A tak jsem stála před rozhodnutím. Buď přestaneme jezdit na hory do doby, než Jára „dozraje“ nebo začnu lyžovat. Milovala jsem hory, milovala jsem ty víkendy a nechtěla jsem děti připravit o zábavu a kamarády. A tak jsem si v bazaru zakoupila ojeté lyže a přeskáče. Teorii jsem ovládala perfektně, tak jsme mohli začít.

Vyrazila jsem s dětmi do Petra. Blanka se ujala úkolu mne trénovat, bylo jí necelých sedm. Jela přede mnou a chtěla, abych opakovala její obloučky. Po kuse se zastavila a povzbuzovala mne. Ještě dnes vidím lyžaře, jak se zastavují a baví se pohledem na malou holku, která volá:
„Mami nepadej, nepadej, vydrž…“ A když jsem sebou přesto plácla tak říká: „Mami, nic si z toho nedělej, já taky někdy spadnu.“

Lyže jsem pod jejím tréninkem zvládla za jeden víkend natolik, abych stačila svému tříletému synovi. Tedy alespoň první sezonu…