Pozdní letní slunce vytáhlo z domovů maminky s dětmi i staré penzisty, toužící si jen tak popovídat, jedno s kým, třeba jen o banalitách všedního dne. Posadilo je k četným kavárenským stolkům na náměstí nebo do klášterní zahrady, ke kapučínu nebo dvojce vína. Příjemný čas.

Červené je prý mléko starců. Vzpomněl jsem si na toto rčení díky jedné zprávě, kterou mi kdysi napsala kolegyně z našeho klubu. Nemyslela to pochopitelně zle. Zdá se mi to jako velmi příhodné přirovnání. A sedí na mne dokonale. V klášterní zahradě pomalu upíjím dvojku svého mléka starců a tak trochu se závistí sleduji život kolem sebe. Pár mladých dvojic se živě baví u vedlejšího stolu a po pečlivě zastřiženém trávníku se honí děti a hlasitě při tom křičí. Čas mi už dávno vtiskl do ruky hůl a do duše dal trochu nostalgické vzpomínky. Hlavou mi nyní až nezdravě často probíhá pestrý kaleidoskop mého vzdáleného mládí. Ten pohled zpět mne ale vždycky trochu zabolí a rozruší. A já, skloněný před neúprosnou věčností času, mu šeptám v duchu docela malou prosbu. Ještě chvíli. Ještě se chci na okamžik ohlédnout. Ještě jsem nevyrovnal svůj účet.

 *

 Oči mrtvých lásek

Na stole leží můj starý, ohmataný deník, otevřený na poslední straně. Přistoupil jsem k oknu a do široka ho otevřel do tmavé podzimní noci. Před očima mi náhle vyvstala tvář přítele Jiřího, věrného druha mého mládí, opět vidím naše nekonečné toulky zázračnou krajinou našich bláhových představ a snů, opět vidím mi tehdy tak drahou tvář Jany J., moje nesmělé námluvy a první letmé polibky, vzpomínám na světla plzeňské Škodovky i stíny noci, přinášející naplnění touhy i zmar všech nadějí. A dávno již odvátá vůně romantického Modrého květu opět až neurvale vnikla do pokoje a prostoupila všemi mými smysly. Na poslední stranu deníku jsem si kdysi dávno, před skoro šedesáti lety, napsal Baudelairovy verše:

Ať přišlas z předpeklí, či z nebe, budeš věčná,

ó, Kráso, obludo, rci, proč bych se tě bál!

Jen když mi otevřeš vchod k branám nekonečna,

jež tolik miluji a jež jsem nepoznal.

Se značnou mírou nostalgie si znovu pročítám těch pár veršů, tak nádherně přebásněných Vítězslavem Nezvalem, a opět cítím vůni tlejícího listí v lochotínském parku. Město, zahalené do noci, ke mně vztahuje svou náruč a v záři padajících hvězd vidím bloudit oči mrtvých lásek.

Dopil jsem sklenici vína, stojící na stole vedle otevřeného deníku, a po letech jsem opět vzal do ruky Baudelairovy Květy zla. Otevřeným oknem zavanul do pokoje syrový ozón podzimní noci. Nebe je poseté tisíci démanty a mezi nimi září obraz dávného času. Otevřel jsem namátkou knihu a do očí mi padly úvodní, až symbolické verše jedné básně:

Buď moudrá bolesti a uklidni se, vari!

Tys chtěla Večer. Hle, zde je!  Slyš jeho vír!

A temné ovzduší, jež padá na bulváry,

má pro jednoho stesk a pro druhého mír.

Dopsal jsem na konec deníku tyto Baudelairovy verše a zavřel jeho stránky. V rozostřeném obraze dávných let pozvolna splývá realita s umírajícím snem. A venku za oknem, v syrové podzimní noci, vidím bloudit oči. Smutné oči mrtvých lásek.

 *