Já jsem do nového roku vstoupila "pozitivní" - naštěstí si moje očkované tělo s nezvaným návštěvníkem snadno poradilo a rychle ho zahnalo na ústup - a pozitivní jsem zůstala i nadále.

Leden, z toho slova čiší led a mráz, teplé prádlo, šála, kulich, rukavice, červený nos, mrazem slzící oči a prsty na nohou, snažící se za vydatného kroucení v botách o zahřátí. Kde ty loňské sněhy jsou? Skutečnost je taková, že naše vnoučata prakticky nevědí, co to sníh je, a led vidí leda tak v mrazáku.

Leden u nás v Polabí se opravdu nevytáhl a svému názvu nedostál. Výjimečně se sice doslova na chvíli objevil sněhový poprašek, ale jen jednou bylo opravdu zářivé ráno s modrou oblohou a na obzoru bíle zářícím Českým středohořím. Studenou plotnu jsem zanechala svému osudu, poprosila svého osobního řidiče a už jsme svištěli směrem k mým milovaným kopečkům. Za Lovosicemi už bylo bílo a já jsem se přešťastná prošla v běloučkém prašanu a vyfotila si ve svatebním šatu oděnou královnu Českého středohoří Milešovku. Dobře jsme udělali, že jsme vyrazili hned, protože obloha se začala rychle zase zatahovat, a než jsme se před polednem vrátili domů, bylo zase klasicky zataženo. Ven chodím každý den a za každého počasí, nebudu však nikomu nalhávat, že vrním blahem pod olověnými mračny. Ta si náš kraj bohužel velmi oblíbila a zdá se, že nemá v úmyslu na tom něco měnit. Na opravdový výletní výšlap jsem v lednu vyrazila jen jednou a ten jste si se mnou už mohli projít v článku Zimní středohorské toulání.

Dnes se můžete ve formě fotoreportáže podívat, jaký byl můj leden od začátku až do konce.