Určitě to známe všichni, něco děláme a pak se stane něco, na co se chystáme spoustu let a to je zbavení se toho, co se vám hromadí a hromadí. Nebudu vás napínat, jde o úklid v šicím stroji. Ano, čtete správně, jde o můj 48 let starý skříňový šicí stroj Veritas, který jsem dostala k maturitě. Byla to první a poslední cenná věc, kterou jsem od svých rodičů obdržela. Putoval všude se mnou a slouží dodnes.

Vystudovala jsem SPŠ oděvní v Praze, kde jsem se naučila šít. V rukodělných pracích jsem celkem zručná a během let jsem sobě a dětem ušila spoustu oblečení, peněz moc nebylo a tehdy mě to navíc bavilo. Jak šly roky, láska k šití mě začala opouštět, navíc po revoluci bylo vše dostupnější.

Stroj stojí přikrytý v ložnici, ale vzhledem k tomu, že je potřeba občas něco zašít, zkrátit, upravit, jsem v té chvíli ráda, že ho mám a je stále po ruce. No, nebudu vás napínat, za ta léta se uvnitř stroje hromadily zbytky z látek, látky, které jsem nikdy nepoužila, odstřižky (co kdybych je někdy potřebovala), třeba se to bude na něco hodit. No nehodilo, jen to přibývalo a přerůstalo přes malý prostor ve stroji.

Dnes, to je sobota odpoledne, jsem se rozhodla, že zkrátím manželovi rukávy u nové mikiny, no přece to nebude nosit ohrnuté. Mimochodem, já ty mikiny mám dvě a klidně si ty rukávy ohrnu. No, moudřejší ustoupí, že? Tak jsem vyndala z vnitřku pytle se zbytky, a jak tak šiju, napadlo mě, že bych konečně mohla udělat dobrý skutek a vyházet vše nepotřebné. A tak se také stalo, do kontejneru půjde velký pytel se spoustou odstřižků. Samozřejmě, že jsem si něco nechala, jeden nikdy neví.

No, a to je ten dobrý pocit, který jsem v tu chvíli cítila a o který se chci s někým podělit, a s kým jiným, než s přáteli na íčku? Titulní foto je trochu zavádějící, ale stejně dobrý pocit jsem měla, když jsme loni 20.2.21 tento splav objevili. Není to nic světoborného, ale prostě jsem cítila potřebu to napsat.