Když jsme něco provedli, babička nám přísně říkala: „Ty potěre s potěrem“. Toho jsme se se sestrou báli, protože jsme nevěděli, co znamená potěr. Znělo nám to spíš jako ještěr, něco nebezpečného.

Teta z matčiny strany, z Poličky, šťastně říkala, když měla práci v domě hotovou a mohla si na chvíli sednout: „Tak jsem to všechno podělala.“ Já tomu jako městské dítě nerozuměl, u nás „něco podělat“ znamenalo něco hodně jiného. Tak jsem k ní jednou přišel a konejšil ji: „Ale teto, to přece nevadí, žes to podělala, to se zase zlepší.“

Horší bylo, když se na nás příbuzní obořili: „Vy holoto líná.“ Nechtěl jsem být línou holotou, to teda ne. „Pozdě bycha honit, co?“ posmíval se mi strýček, když jsem něco podělal (teď v tom městském významu).

Už ve školním věku se mi nejednou stalo, že mě rodiče pobízeli slovy: „Z tebe to leze jako z chlupatý deky.“ Vás taky? Nebo to z vás lezlo odjinud?

Ano, byl jsem někdy jako hrom do police. Se sestrou zas šili všichni čerti. Obojí bylo docela zapeklité, avšak dovtípili jsme se. Jenom představit jsme si to nedokázali. Jak s čerty šít? Sestra stejně uměla jen plést šály. A můj hrom do police, to bylo taky mimo moje chápání. Blesk do police, to jo. Ale jak někam může udeřit hrom, tedy zvuk? 

Když mělo něco neodvratný konec, například porážka ve fotbale nebo nedostatek peněz v peněžence, tak si táta povzdechl: „Tak to je konečná.“ Toto úsloví používám dodnes. Když třeba vidím, že vnuk přinesl na pololetním vysvědčení jedinou dvojku, zatvářím se zkroušeně a před dospělými tragickým hlasem pronáším: „Tak to je konečná!“ Pak se nechám utěšovat.

„Jsi spadl z jahody?“ Ale to mi říkala starší sestra, to sem nepočítám. Ani běžná přísloví jako „Škoda rány, která padne vedle“ nebo „Komu není rady, tomu není pomoci“, to jste jistě taky slýchali. Zajímavé je, že jsem v dětství nikdy neslyšel „Co je doma, to se počítá“. To se asi vymyslelo později a hlavně dospělí si to před dětmi stejně neříkali.

„Odprejskni, emaile“ – tak to mi pochopitelně neříkali rodiče, ale starší sestra se svými kamarádkami, když jsem se u nich zjevil nepatřičně blízko. Tehdy ještě email znamenal pouze poctivou nátěrovou hmotu. Kde jsou ty doby! Ono tehdy i přítel znamenalo přítel a nikoliv pseudomanžel. Leč to jsem odbočil.

 „Co jen z tebe bude?“ bědovali občas rodiče. „Dříví v lese“, odvětil jsem jednou na počátku puberty, protože jsem si vzpomněl, že mi někdo říkal „rosteš jak dříví v lese“. Nevěděl jsem, jestli tak rychle, nebo divoce, ale nějak jsem odpovědět musel, že. 

Naši nikdy (teda pokud vím) nemluvili sprostě. Když si chtěli před námi ulevit nějakou kletbou, tak to bylo maximálně „Panenko skákavá!“ a „Zatroleně!“ (matka) nebo „Krucinálfagot“ (otec). A když se dozvěděl o někom, kdo dělal něco nepřístojného, ulevil si krásným „Chop se ho, pse“.

Dnes už nikde neslyším slovo šlukat. Jedině škytat. Přitom šlukačku jsme jako děti měli každou chvíli, viďte? V němčině to tuším znamená hlt. My se hltavě napili a pak šlukali (ne šlukovali!).

Nedávno jsem před vnuky použil úsloví, že dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí. Vnuk se jen zeptal. „A co je to pírko?“ Doufám, že si nemyslel, že něco sprostého.

Zvláštních slov a úsloví bylo jistě víc, ale mí vnuci je už neznají, možná tu chlupatou deku. Jaksi jsem zapomněl tenhle slovník předat svým dětem, aby ho předali těm svým. Ale teď díky tomuto článku už snad nezaniknou. Rád bych vás povzbudil, abyste taky napsali zvláštní slova, kterými vás častovali rodiče a příbuzní, když jste byli malí.