Ve svém věku už těch přání moc nemám. To nejdůležitější je, abych se mohla o sebe sama postarat, být pohyblivá a nezávislá na pomoci jiných.

Už mnoho let cestuji hlavně veřejnou dopravou. A právě ten úvodní snímek jsem pořídila také v únoru. Vracela jsem se ze své rodné vesničky, která se nachází na Drahanské vrchovině a je celá obklopená hlubokými lesy. Ovšem kůrovec a poslední silné vichry přímo vytvořily katastrofické scénáře krajiny, kterou jsem projížděla - jak ukazuji na úvodním snímečku.

Občas jsem se ani nestyděla za slzy ...

Další den jsem se vydala do vzdálenějšího obchodu - mám to tři kilometry - jdu s batůžkem bočními klidnými ulicemi a velmi ráda si vychutnávám klidné a tiché ráno s hlavou v oblacích a zpěvem ptáčků. Ovšem po nějaké chvíli si uvědomuji, že v ranní rychlosti jsem si nevzala kolečko do košíku a 2 Kč na zpáteční cestu autobusem - už se nechci vracet - jsem daleko.

Ihned přestávám sledovat okolní krajinu a usilovně se dívám na zem, jestli náhodou někde neuvidím nějakou zapadlou minci. Jdu několika ulicemi - mnohde jsou chodníky čisťoučké, jinde plné odpadků - mnoho zbytků cigaret, různých pohozených papírů, odhozených roušek, zátek od různých nápojů a jiného nepořádku. Jdu kolem jedné restaurace a tam dostávám nápad se zde víc rozhlédnout.

Totiž při naší poslední vycházce s kamarádkami do přírody jsem se dozvěděla, že nějaká paní vždy chodívala v neděli ráno kolem restaurací a často tam našla nějaký drobný peníz. Další říkala, že šla na zahradu a přímo u plotku našla 100 Kč, jiná zase vyprávěla, že na vesnici vždy po pouťové zábavě chodily děti k tanečnímu parketu a také našly nějakou minci. A mám štěstí, vidím pohozené kolečko do košíku - takže první úspěch ...

Ale ještě potřebuji ty 2 Kč. Takže další upřené pohledy jen a jen na cestu - stále nic. Nevím, jestli bych dokázala požádat někoho neznámého o 2 Kč. Musím přiznat, že mne právě v nedávné době oslovily dvě neznámé paní s prosbou o 20 Kč - že nemají na autobus. Když vidím potřebné a ty mince u sebe mám, tak jim je dám. Jinak všechno platím kartou, kterou mám zablokovanou - takže v autobuse by se asi řidiči nelíbilo, kdybych mu tam vyťukávala pin a platila jen 2 Kč?

V obchodě beru košík a sundám si bundu - po delší cestě je mi vždy teplo. Vytahuji z batohu brýle a vidím tam i tu potřebnou asi zapomenutou dvoukorunovou minci - takže mám vyhráno!

Ale tato poslední cesta mi ukázala to, co normálně nevidím - to množství odpadků kolem chodníků? Já se totiž jindy tou svou ranní procházkou do vzdálenějšícho obchodu hlavně kochám krásami přírody - obloha je nádherná za každého počasí i v každé roční době - sleduji hezké domečky, upravené zahrádky - vím, že jsou i některé horší, na ty se moc nedívám.

Ale abych se dostala zpátky ke svému "dalšímu přání".

Už v roce 1990, když jsem přijela za maminkou do rodné vesničky, tak začalo jezdit kolem našeho domu veliké množství nákladních aut plně naložených pokácenými smrky. A moje maminka už tehdy říkávala krásným horáckým nářečím:

  "Proč jenom se začalo kácet tolik stromu? Deť za chvilko v tech našich krásnéch lesich nic nezbode"

V roce 2012 už maminka nežila a já si tehdy prochodila pěšky celý region s foťáčkem abych měla památku - na ten pro mne nejkrásnější kraj. Jak Vám ukáži na fotografiích - tehdy to byly ještě všude nádherné hluboké lesy, smrky ověšené šiškami, pod nimi hodně hub, krásné lány obilí, louky plné květin s létajícími motýlky a bzukotem včeliček. Nedalo se to pochopitelně přirovnávat ke krajině mého dětství a mládí, ale tehdy stále ještě ta příroda žila!

Já vidím lesy nejen u nás, ale všude, jako zelené plíce planety! A ty plíce se bohužel ničí všude. Les totiž působí v krajině jako velmi účinný stabilizátor. V horku krajinu ochlazuje, v mrazech otepluje i dobře zadržuje vodu. Můj dědeček jako dobrý hospodář vždy říkával:

  "Ne zlato, ale dřevo je jedna z nélepšich investic rozomnyho hospodáře. A strome mosime všeci sázet pro naše děti a vnóčátka"

Rády jsme chodívaly s kamarádkami do lesa sbírat borůvky, maliny, ostružiny, hledat houby, dýchat čistý vzduch. Letos snad ani neporostou, vždyť nemáme les - nemáme stromy?

A tak to moje "druhé přání"?
Aby se zase dokázaly obnovit lesy a příroda novou výsadbou. My jako děti jsme chodily pomáhat lesy ve školním věku vysazovat i s učiteli a nebylo nám to zatěžko - naučili jsme se hezké práci a také si víc lesů vážit. A nemyslím si, že jsme se tím ochuzovali o školní vědomosti.

Když jsme místo vyučování byli na brigádě v lese - zase jsme se učili něco úplně nového a snad i daleko užitečnějšího. A to jak pro naše zdraví, tak i pro zdravou přírodu?

A moje třetí přání jak sobě tak i vám všem ostatním je velmi jednoduché a prosté:

  "Buď klidný tento život náš, buď jenom tichou písní v míru, v poctivosti i ohleduplnosti. A také v těch nejlepších sousedských, přátelských i rodinných vztazích a to bez bolu, žalu a tísní."