Tohle všechno se mi honí hlavu, a než se v myšlenkách dostanu k době oběda, vyruší mě vyřčená otázka: "V kalendáři máme napsáno, že v úterý má H narozeniny. Kdo to je?" "To si snad děláš legraci, to je přece manželka Franty, tvého dlouholetého kamaráda," odpovím manželovi. A dodám, že jí bude 69." "To je ale baba stará," vyslechnu si a doplním: "Hm, to je, jenže tebe nikdy nedožene, ty mladíku dvaasedmdesátiletej." "A co jí dáme jako dárek?" Už po několikáté manžela upozorním, že Hana je vášnivý odpůrce oslav, zejména těch, kde by jako hlavní osoba měla figurovat ona. Hana by nejraději do trestního zákoníku vpašovala ustanovení o udělení vysokého trestu za organizování narozeninových a podobných oslav. Od malička jí tato kratochvíle nic neříká. Ale na druhou stranu, ochotně a s mnoha nápady, i škodolibými, pomáhá uspořádat oslavu na počest té či oné osoby.

"Jestli tomu tedy dobře rozumím, tak narozeninové radovánky nebudou," ubezpečuje se manžel. "Určitě ne, jedině kdyby její děti chtěly porušit nepsané pravidlo a matku rodnou překvapit," uvažuji. Jenže, to by ji asi hodně, opravdu hodně rozhodily. Vím však, že by to přežila. Určitě by se přemohla a nějak by se prokousala blahopřáními a mezi jednohubkami, chlebíčky a dorty by roztála a dětem jejich snahu nepokazila. Kdyby se děti odhodlaly, byla by to oslava jen s rodinnými příslušníky. A to my nejsme. 

"I když oslava nebude, tak bychom Hance my mohli dát nějaký dárek, nemyslíš?" vrací se manžel po chvíli k tématu. Uvažujeme, přemítáme, virtuálně vybíráme, vyhodnocujeme, protože v případě odmítačky oslav a dárků to není vůbec nic jednoduchého. "Kdyby odmítala jezdit výtahem, tak se jejími pocity nebudeme zabývat, protože bydlí v prvním patře, ale vona si musí znechutit právě oslavy narozenin," zbytečně si stěžuje moje druhá polovička. "Dáme jí kytky, co má ráda. Nevíš, které to jsou?" "Vím, má ráda kopretiny," sdělím. Manžel začal lomit rukama a teatrálně lamentovat: "Proboha, kde teď v únoru seženu 69 kopretin?" Vysvětluji, že třeba někde ano, i když, jak musím přiznat, jsem je nikde moc neviděla. "Gerbera je podobná, nestačila by? A nemá ráda ještě něco jinýho?" vyzvídá manžel. "Má, frézie, ty určitě někde koupíš," zdůrazním. "A proč já!", děsí se manžel. "Přece nebudu chodit od květinářství ke květinářství, to po mně nemůžeš chtít," končí svoje úvahy. 

Ale můžu, pomyslela jsem a čekala, kdy se manžel vytasí s dalším "problémem", co ještě? Otázka na sebe nenechala dlouho čekat. "A to jí dáme jen kytky?" "Dáme jí čokoládu, kterou tak miluje," seznamuji manžela. "Ježíši, na to může přijít jenom ženská! Vždyť Hanka furt hubne, tak čokoládu vezme jako provokaci," zhodnotil manžel můj návrh. "Ale nevezme. Uvědom si, že ona vždycky v neděli prohlásí, že hubnout začne od pondělí, ale už se nezmíní, od kterého," snažím se vysvětlit. Až budu Hance líčit tanečky kolem výběru květin a dárku, jak ji znám, bude se jen uculovat a potutelně prohodí nějakou tu škodolibou poznámku. 

Při dělbě práce na mě vyšla čokoláda, na manžela květiny. Protože jsme losovali, aby cíle nákupů byly spravedlivé. Úšklebek nad výsledkem jsem skryla v kapesníku předstírajíc, že jsem dostala rýmu. 

Věděla jsem, že nemusím řešit nákladné dary a pompézní gratulace, navíc respektuji Hančino negativní vnímání narozeninových oslav. Věděla jsem, že Hanku potěší posezení u kávy, nebo procházka oblíbeným parkem. Jí stačí, že si má s kým popovídat, sdílet radostné zážitky i pocity, nové recepty a další obyčejnosti všedních dní. 

Ráno v den Hančiných narozenin si manžel prohlížel čokoládu a mlsně sondoval, jestli jsem koupila více. Věděl, že v pravý čas se odhalím. "Tak já jdu, aby pugét byl čerstvý," oznámil při oblékání a dodal: "Kopretiny asi mít nebudou, tak holt koupím ty forzýtie." Začala jsem se smát: "To jsem zvědavá, jestli uspěješ." S otázkou nejen vyslovenou, ale i v očích, se zastavil. "No, forzýtie je zlatý déšť," vysvětlila jsem mu. Zkoprněl, ramena mu poklesla a požádal, abych mu název oné zeleniny, jak prohlásil, napsala na papírek. 

Manžel přinesl hezkou kytici, kterou jsme s čokoládou Hance předali s omluvou, že přece šedesát devět jí je jen jednou, tak ať na nás nezanevře. Nezanevřela a při poslechu anabáze, která této chvíli předcházela, se smála od ucha k uchu. Prý jestli můj manžel ví, jaký je rozdíl mezi hodinkami a holinkami. Očekávala obligátní odpověď, že se natahují. Jenže můj manžel ji převezl: "Hodinky se nosí na ruce, holinky na nohách, to přece ví každé malé dítě!" 

                                                   
                                                                                                                 Foto: J. Vargová