Když slyším tuhle čím dál častější frázi, naježím se. Proč bych se měla naučit žít s něčím, s čím žít nechci? Chtěli bychom snad žít s morem, neštovicemi, zarděnkami, tetanem, tuberkulózou či záškrtem a trpně jen čekat, kdy si nás příslušný virus či baktérie vybere a skočí na nás, jako tomu bylo dříve? Chtěli bychom se zase koukat na to, jak nám na tyhle hrozné nemoci umírají naši nejbližší a my jsme naprosto bezmocní?

Tak já tedy rozhodně ne, nejsem ten typ. Já sázím na vědu. A uvedu příklad s jednou z nejstrašnějších nemocí – doslova metlou lidstva - morem. Pro ty, co neznají jeho historii:

Vznikl prý také v Asii a přenesl se dál do světa lodní dopravou, a to v krysích blechách. A pak nastala hrůza. V Anglii - a nejenom tam - s ním měli bohužel velké "zkušenosti". Nevědělo se, proč se ta nemoc šíří tak rychle, když se krysy likvidovaly. A přišlo se na to díky vědci Alexandru Yersinovi, francouzsko-švýcarskému lékaři, bakteriologovi a dobrodinci, jehož jméno tyčinkovitá bakterie Yersinia pestis, původce dýmějového moru, nese. Na lodě se totiž dostaly krysy, a tím i baktérie, která se z krysích blech přenesla do šatních vší a jiných blech (i lidských). K šíření docházelo v chudinských čtvrtích. Cesta k nápravě nebyla lehká a byla dlouhá. Zajistit lidem lepší bydlení a životní standard, zamezit špíně. Ale podařilo se to až mnohem později i zásluhou léčby antibiotiky. Mor sice stále v nějakých oblastech existuje, ale už není tou hrozbou jako dříve a ví se, jak na něj.

Chci tím říct, že nelze žít v nějakém bludu „ono to nějak dopadne“. Chce to konat a bojovat. Díky takové vakcinaci by tu mnozí z nás vůbec totiž nebyli – ani by se vlastně nenarodili kvůli té strašné úmrtnosti na nemoci uvedené výše.

Obdivuji bezmezně všechny ty vědce a výzkumníky, kterým vděčíme za náš lepší život. Jejich práce je během na dlouhou trať, neboť nelze všechno poznat  a vědět hned. A zatracuji všechny, kteří jim „nasazují psí hlavu“. Obvykle to totiž bývají ti, kteří v životě nic kloudného nedokázali.