Dočetl jsem se, že slovo sport je anglosaského původu a odvozuje se od slova disport, znamenajícího obveselení či rozptýlení. Zdenička a Alenkou tomu dodávají další rozměr - racionální a etické poučení. Ženy totiž kupodivu, na rozdíl od nás mužů, nevnímají sportovní dění prostřednictvím pocitů a emocí, nýbrž prostřednictvím mozkového rozboru. Zdeničku s Alenkou ani tak moc nezajímá kdo a co vyhrál, ale hlavně jak to udělal, proč to tak udělal, případně k čemu je to dobré. Ony sportovní události nekonzumují, nýbrž je berou jako téma k tvrdému filozofování. Ony je řeší. A protože obě jsou učitelky, nespokojí se s nezodpovězenými otázkami.

Zdenička například uplatňuje svůj totální smysl pro spravedlnost. Koukáme na olympiádu na hokej a ona zaznamenává, že někteří hráči mají prohnutou čepel hokejky jinak než jiní. „Co to je za fair play, náčiní by přece měli mít všichni stejné,“ konstatuje rozhořčeně. Vysvětlení, že v pravidlech je vymezena tolerance a hráč si v jejím rámci může sám určit prohnutí čepele, ji neuspokojuje. Navíc hned po hokeji následuje přenos ze sjezdového lyžování a reportér několikrát opakuje, že Italky mají zřejmě lepší lyže než ostatní startující. To už Zdenčino rozčilení vrcholí: „Tak ona vyhraje, protože má lepší lyže? To pro mě teda není žádná vítězka!“

Alenka je zase specialistkou na morální stránku mezilidských vztahů. Koukáme na fotbal, Sparta právě porazila Baník Ostrava 2:0 a Aleš, její manžel, řičí nadšením: „Jééé, to je paráda, to bude ten chachar Bedřich zejtra v práci nasranej, jééé, to mu to dám sežrat, šmejdovi baníkovskýmu, pane vrchní, dáme si velký fernety!“ Zachycuju, jak na něj Alena upírá studenej pohled: „To myslíš vážně, Aldo, já myslela, že jste s Béďou kamarádi.“ „Jasněže jsme, ale zejtra bude trpět jak zvíře za ty svý baníkovský čočkaře,“ polyká rozzářenej Aleš kořalku. „To jako ti stačí fakt, že někdo dvakrát kopnul balón do brány, abys trápil tak hodného člověka, jako je Bedřich? Vzpomínáš, že nám půjčil prachy, když jsme si kupovali auto? Vzpomínáš, jak nám pomáhal, když jsme opravovali na chalupě střechu? Víš, že ten chudák má cukrovku a astma? Že se nestydíš!“

Občas se k Alenině a Zdenině disputaci připojí servírka Marie. Ta se zaměřuje hlavně na racionální oprávněnost existence některých sportovních disciplín. Teď při olympiádě například pronesla zdrcující kritiku na konto závodu sáňkařů, na který jsme zrovna čuměli: „Tohle má bejt sáňkování? Tlustoprd si lehne na nějaký ohnutý trubky, šíleně se řítí ledovou strouhou, kde si může každou chvíli rozbít držku, a dole je naštvanej, že byl o dvě tisíciny vteřiny pomalejší než jinej tlustoprd. Co to je za sport, ať se jdou podívat někam na kopec na haranty, jak se na normálních sáňkách skvěle vyřáděj.“ V téhle souvislosti si najednou vzpomínám na něčí výrok – myslím, že je od Woody Allena – že sport je dělání pošetilých věcí, a vrcholná sportovní klání jsou setkáními lidí, kteří soutěží, kdo z nich tyto pošetilosti umí nejlíp.

Sem tam dávám k lepšímu historku, kterak jsme se kdysi s manželkou Zuzanou dohadovali, jestli se večer v televizi budeme dívat na film nebo na hokej. „Ale vždyť už jsi ten film viděla nejmíň desetkrát,“ argumentoval jsem. „No a co, ty jsi hokej taky viděl nejmíň desetkrát,“ zněl její protiargument. Tenkrát jsem šel koukat na hokej k sousedovi Rudlovi a jeho žena Marta šla k nám na film. S Rudlou jsme si tak trochu zabrblali, jak baby tomu absolutně nerozuměj a vůbec nejsou schopné chápat ušlechtilost, vznešenost a magickou podmanivost sportu.

Rudlo, kamaráde, k něčemu se ti musím přiznat: Možná jsem od té doby zmoudřel, možná jen zestárl, anebo opravdu platí, že pouze blbec nedokáže změnit názor – ale já už si dnes vůbec nemyslím, že baby sportu nerozuměj. Ony ho jen vidí filozoficky!