Postavili jsme domek, vychovali jsme dceru a byli jsme pyšní, že vystudovala medicínu. V naší rodině nikdy žádné tituly nebyly, tak jsme z ní opravdu měli radost. Po roce 1989 jsme s manželkou začali trochu cestovat, především autobusem po Evropě. Pak jsme si řekli, že začneme spořit, abychom zrekonstruovali barák a měli to v něm na penzi pěkné. Když jsme se do rekonstrukce pustili, jednoho dne večer stáli za dveřmi dva policisté. Bylo to jak z filmu, hned jsem věděl, že se stalo něco strašného. Oznámili mi, že manželku srazilo auto. Na přechodu pro chodce.

Dcera mi tehdy hodně pomohla, já jsem moc nefungoval. Nikdo, kdo něco takového nezažil, nepochopí, co člověk prožívá, a proto nemá cenu snažit se to popisovat. Vlastně to ani neumím popsat.

Tehdy za mnou často jezdila sestřenice, její muž, dcera a její partner. Byli mi velkou oporou a dodnes jsem jim za to vděčný. Pomohli mi i dokončit rekonstrukci domu, i když jsme nakonec neudělali vše tak, jak původně bylo v plánu. Nač dělat něco, na co se těšila především manželka? Mně bylo opravdu jedno, že mám starou kuchyňskou linku, která se rozpadala. Tak jsme dokončili opravu střechy a nechali všechno ostatní, jak bylo.

Tak jsem tam přebýval jako starý jezevec, a jak říkala dcera, stával se ze mě mrzutý starý samotář. Měla pravdu, mně se nechtělo nikam chodit, vyhledávat zábavu, společnost. Vlastně jsem ani moc známých neměl předtím.

Později, v penzi jsem začal chodit na výlety do Beskyd. Oblíbil jsem si tam jednu horskou chatu, občas jsem si na ní zajistil nocleh. Chodívala tam stále stejná parta turistů. Jednou jsme se večer dali do řeči. Později jsem jednu z těch turistek náhodou viděl v Ostravě v autobusu. Poznala mě, hnala se ke mně, povídali jsme si a dohodli jsme se, že se za dva týdny uvidíme na té chatě. Šli jsme pak na celodenní společný výlet a ten jsme párkrát zopakovali.

Dcera se mě jednou zeptala, co se děje. Nechápal jsem, co by se mělo dít. Řekla, že vidí, že jsem veselejší, že jsem si dokonce koupil nové oblečení, že prý mi to sluší. A řekla, že by byla moc ráda, kdybych si někoho našel. Vycítila to, co já jsem si zatím odmítal připustit. A sice, že je mi ta paní moc sympatická, že se na ni vždy těším.

Po dvou letech se ke mně nastěhovala. Myslím, že především kvůli mé zahradě, která byla zpustlá a ona ji postupně proměnila v kvetoucí nádheru. Vždy jsem si z ní dělal legraci, že je se mnou jen kvůli té zahradě. Byl to zázrak, rozuměla si s dcerou, měla ráda mou vnučku, ta si rozuměla s její vnučkou, která byla v přibližně stejném věku. Seděli jsme na kvetoucí zahradě, pili víno a pozorovali vnučky, jak řádí v bazénku. Člověk si mnohdy takové pěkné chvíle dostatečně nevychutná, bere je jako samozřejmost.

Pak přišel covid. Maruška se někde nakazila. Nevíme, kde, ale měla hodně těžký průběh. Odvezli ji do nemocnice. Já byl taky nemocný, ale zvládl jsem to doma, dostal jsem se z toho, nebylo to zlé. Pak přišla dcera a já viděl, že je to špatné. Tvářila se stejně jako kdysi ti policajti. Oznámila mi, že Maruška zemřela. Já říkám, že jsem ovdověl podruhé, i když jsme nebyli sezdáni. Přišlo mi to zbytečné v našem věku. Přece jako penzisté nebudeme mít svatbu, říkal jsem, když to Maruška jednou navrhla. Asi jsem ji tím tehdy ranil, byl jsem blbec a už se to nedá napravit. Teď o ní stejně mluvím, jako by byla moje manželka. Ale ono je to jedno, když ztratíte blízkého, je fuk, jestli jste na vztah měli papír nebo ne. Takže jsem v podstatě ovdověl podruhé.

Mám doma fotografie obou svých žen. Snad by jim nevadilo, že jsou vedle sebe. Doufám, že ne. Často se na ně dívám a říkám si, že byla chyba, že jsme si víc nevážili běžných pěkných chvilek. Že jsme se třeba na nějakém zájezdu pohádali kvůli kravinám. Nebo že jsem se sebral a šel spát, i když jsem věděl, že Maruška by ještě ráda poseděla na zahradě. „Nechoď, podívej, jak je krásný teplý večer,“ říkávala, ale já idiot se raději svalil v obýváku u televize.

Říkám teď vnučce, aby si vychutnávala každý pěkný okamžik, aby si uvědomovala každou chvíli, kdy jí život připadá hezký.

Nikomu bych nepřál, aby ztratil partnerku dvakrát. Poprvé se to dalo časem nějak přežít, ale podruhé, už jsem to nezvládl. Složil jsem se, nebyl jsem schopen normálně fungovat. Přestal jsem jíst, vycházet z domu. Teď většinu dní trávím doma, chodím si jen nakoupit.

Často se píše o vdovách, o tom, že hodně starších žen ovdovělo. Jenže i nás vdovců je hodně. I my se trápíme a prožíváme totéž. Ale už nikdy nechci s nikým navázat vztah, protože si nedovedu představit, že bych to všechno zažil ještě jednou.

Radim, 72 let, bývalý automechanik, psáno pro neziskový portál www.vdovyvdovam.cz.