Nedovedu odhadnout, kolik aut za den projede pražskou částí Čakovice. Kdykoliv se na této trase ocitnu, vždy se kolona táhne přede mnou i za mnou. Cíl mé cesty je vždy někde v dáli, a já si jednou řekla, že je ostudné vnímat tuto oblast jen jako průjezdní. Pravda, procházka mezi domy mě nelákala, proto jsem si vybrala dvě místa, která k odpočinku přímo vyzývají: nově vybudované Sady Husitské revoluce a park u zámku přímo přes ulici.

                                                                             V Sadech Husitské revoluce

Vybrala jsem si sice slunečný den, zato velmi větrný. V okolí sochy Jana Husa to ještě šlo, větve stromů se ohýbaly, ale pocit ulomení nebo vyvrácení kmene mi ani na mysl nepřišly. Sady nevynikají velkou rozlohou, zaujmou středovým pásem s okrasnými travinami a v zadní části řadami stromů s ohrádkami. Lavičky v tento únorový den zely prázdnotou. Na chvíli jsem si sedla, vydržela jsem však necelé dvě minuty, protože se mi chlad silného větru dostával do všech zákoutí bundy. Na vše shlížel Jan Hus.

                                                                                  Stromy s ohrádkami

Přes ulici spořádaně po přechodu pro chodce jsem přešla k budově bývalého zámku, v němž dnes sídlí ZUŠ, přeloženo: základní umělecká škola. Přivítaly mě upravené trávníky i cesty, osamocené lavičky, fontána a kašna bez vody a všude přítomný vichr. Na volném prostranství to ještě ušlo, ale jakmile jsem se dostala mezi vysoké stromy, přiznám se, že jsem odtud prchala mílovými kroky.  Doprovázely mě kymácející se mohutné kmeny stromů, větvě zmítající se v silném větru, ale hlavně vrzání. Zvuky připomínající praskající dřevo, nenaolejované panty dveří, síla beroucí kšiltovku z hlavy, plandající šosy kabátu, to všechno dohromady s pohledem na stromy tajemně obrostlé břečťanem by mě v danou dobu nezlákalo k procházce. Několik desítek metrů jsem zvládla bez úhony a s radostí šla pozorovat kachny cáchající se na hladině Zámeckého rybníka. Osamocený pán lovil ze sáčku suché rohlíky, listy salátu, kousky mrkve a kachny, zřejmě znalé prostředí, vylézaly na břeh a do zobáků dychtivě chytaly nabízená sousta. Asi si vzaly příklad z veverky a sýkorek, které jsem před chvílí pozorovala, jak hodují na vykotlaném pařezu. 

Vítr sílil, mizivý počet návštěvníků se ztenčoval, tak jsem se naposlady rozhlédla po přírodě, která ještě nenaznačovala příchod jara. Až rozkvetou keře a záhony, park návštěvníky určitě uvítá přívětivější tváří.