Obě skupiny se nemají navzájem příliš v lásce.

Ti, kteří spojili život s nadějí a optimismem, nazývají ty druhé škarohlídy, pesimisty neschopné užívat si radosti a spojují s nimi pořekadlo malovat čerta na zeď.

A obráceně. Ti, kteří nic moc dobrého v budoucnosti nevidí, nazývají optimisty naivními, nezkušenými, nepoučitelnými, neschopnými vyhodnocovat informace.

Když se představitelé těchto názorových směrů střetnou, bývá z toho mela. I když, výraz názorový směr není přesný, pesimismus a optimismus jsou z velké části vlastnosti vrozené. Ovšem zároveň si je každý člověk může záměrně do života pouštět nebo je z něho vytěsňovat.

„Musím si co nejvíce užít, začnu cvičit, najdu si lepší práci, budu se více věnovat sama sobě,  celé léto budu cestovat,“ říkají lidé, pro které je naděje běžnou součástí života. Když jim do něj zasáhne nemoc, přistupují k ní se slovy: „vyléčím se“.

„Život nebude stát za nic, všechno zdražuje, nebudu si moc dopřát žádné koníčky, budu akorát tak ráda, když mi vyjdou peníze na topení, svět je rok od roku horší a lepší to rozhodně nebude, je mi líto mých vnuků, budou žít v hrozné době,“ říkají lidé, kteří se se slovem naděje nekamarádí. Když onemocní, řeknou: „umřu.“

Když však dojde ke skutečně krizovým situacím, začnou se mnohdy chovat jinak a začnou si naději pouštět do života.

„Naděje obvykle přichází při hrozící krizi sama od sebe a otevírá nás novým tvůrčím možnostem. Přijdou nápady, kladné emoce jako je radost, odvaha, pocit síly,“ uvedla psycholožka Barbara Fredrickson.

Platné je v tomto směru staré dobré přísloví: Co tě nezabije, to tě posílí. Velmi často ho zmiňují lidé, kteří v životě prošli nějakou těžkou situací, například nemocí svou nebo někoho blízkého.

„Vždy jsem byla spíše mrzout a měla jsem pocit, že svět je rok od roku horší. Pořád jsem na něco hudrovala, z dnešního pohledu na hlouposti. Když manžel onemocněl rakovinou, časem jsem si začala vážit každého dne, kdy mu bylo lépe, kdy jsme si spolu někam vyšli. Můj život prostoupila naděje, že to bude lepší. Skutečně se uzdravil. Já tomu prostě věřila. Kamarádka psycholožka mi tehdy řekla, ať se rozhodnu věřit, že se uzdraví, že tak těžkou dobu lépe překonám,“ vypráví jednašedesátiletá Milena. „Vím, že to uzdravení byla souhra náhod, že nemáme vyhráno, ale nebýt té naděje, trápili bychom se víc a kdo ví, jak by to dopadlo,“ dodává.

Podle mnoha teorií je optimismus a naděje stav, který nemusí souviset s životem, který právě vedeme a s tím, co se děje. Více méně jde o jakési trvalé nastavení, případně částečně vědomé rozhodnutí.

Takto svou naději krásně popsala pro projekt Paměť národa jedna z dam, která mu poskytla svůj příběh. Jmenovala se Gertruda Jurečková a prožila za druhé světové války bombardování Drážďan. „Nedá se vypovědět, co jsem viděla, když jsem vyšla ze sklepa. To se prostě nedá. Pomáhala jsem při uklízení trosek, ty dny byly nekonečné. Nebylo co jíst. Na ten zápach nikdy nezapomenu. Pak jsem jednou uviděla rozkvetlé stromy. Uvědomila jsem si, že je jaro. Ty stromy mě zachránily. Začala jsem mít chuť žít dál. Došlo mi, že život jde dál,“ vysvětlovala Gertruda Jurečková.

Někdy může vnést do života naději právě takový okamžik, který by člověku dříve připadal bezvýznamný a přehlédl ho. Vlastně náhoda. Mnohem lepší ale je na schopnosti mít naději pracovat. Nebo to aspoň zkusit.

Ale pozor, psychologové říkají, že není dobré spojovat naději s pocitem, že změníme něco teď hned, že si dáme předsevzetí, že budeme žít jinak, lépe. Naděje, optimismus a snaha měnit svůj život k lepšímu funguje, když jde o pomalý, setrvalý proces.

„Člověk často musí k rozhodnutí dozrát, potřebuje čas, aby se rozhodl pro změnu. Nejde to říct si, že teď se stane optimistou nebo že něco v životě bude dělat jinak od určitého data. Právě proto například nefungují novoroční předsevzetí,“ uvedl psycholog Jiří Brančík.

V odborné literatuře je naděje popsána takto: Jde o optimistický stav mysli založený na očekávání kladných výsledků s ohledem na události a okolnosti v životě člověka nebo na celém světě. Podstatnou naděje je vnímání pozitivního zakončení v neznámé či dokonce zdánlivě neřešitelné situaci, která následně vytváří víru, že vše dobře dopadne.

Paradoxně se často do tohoto stavu dostali lidé, kteří za sebou mají něco zlého. Lidé vyššího věku, kteří pamatují útrapy druhé světové války, rozčarování z padesátých let i z okupace v roce 1968, velmi často působí optimisticky a nehroutí se z každé maličkosti. „Neboj, ono to dobře dopadne,“ říkávají často prarodiče svým vnoučatům.

Žijeme v době, kdy se naděje a optimistický přístup k životu jeví být důležitější než ještě před pár lety, kdy naopak bylo téměř v módě řešit nepodstatné problémy a vytvářet je tam, kde žádné nebyly.

Takže, pustit si naději do života a nebát se, že nás za to okolí označí za naivky, může být pro příští týdny a měsíce dost dobrá životní cesta.