Eldorádo
 

El Dorado. Bájné místo, plné bohatství a zlata, které po staletí marně hledali a nenacházeli nejrůznější dobrodruzi. Postupem času se proto z tohoto pojmu stalo synonymum jakéhosi vysněného cíle, synonym bohatství, jak materiálního, tak i duchovního. Zkrátka eldorádo.

Když jsem si dnes procházel jeden seniorský portál, na kterém i aktivně působím, narazil jsem na článek, věnovaný hudbě. A pod tím článkem byly webové odkazy na určitou hudbu. Dva odkazy byly věnované Čajkovskému a Verdimu a tři odkazy Waldemaru Matuškovi. Jeden z nich patřil právě Matuškově písni Eldorádo. S velkou chutí jsem se vrátil zpátky do šedesátých let, klikl na odkaz a tu jeho krásnou píseň si opět připomněl.

Nenapodobitelný Matuškův hlas a text Ivo Fischera mě naladily až trochu naměkko. V dnešních dnech jsou to krásná a aktuální slova. 

Jít a hledat Eldorádo,

zbavené vší bídy člověčí.

Jít a hledat Eldorádo,

kde je láska, mír a bezpečí.

 Jeden prázdninový den pubertálního kluka

Čekanice. Malá a líbezná jihočeská vesnička, obklopená hlubokými lesy a rybníky, o prázdninách plnými povykujících dětí. Scenérie, která se mi vryla hluboko do podvědomí.

Ten rok bylo léto suché a horké. I lesy byly suché. Hub bylo málo. Čekanické babičce, ke které jsme přijeli na část prázdnin, jsme toho s Jirkou moc nepřinesli.

Sluncem prozářené lesní mýtiny voněly v tom čase pryskyřicí a senem z  nedalekých luk a nejasnou touhou našich patnácti let. Mlčky jsme procházeli krajem, občas jsme prohodili pár slov. Nikam jsme nespěchali. Odpoledne jsme si lehli do trávy na kraj lesa, zapálili nezbytné Lípy a pozorovali ptáky a stádo kravek, pasoucích se poblíž kraje lesa na louce. Připadali jsme si dospěle.

Úmorné odpolední vedro vystřídal k večeru chladnější větřík. Ten se později změnil ve vítr, obloha se zatáhla a spustil se liják. Rozsvítili jsme petrolejku a zahráli si  s  babičkou karty. Velkoryse jsme přehlédli, že babička švindluje. Měla z toho velkou radost.

„Teď je škoda si jít lehnout," říkám Jirkovi, když přestalo pršet. „Půjdeme se ještě projít, ne?“

Setmělým parkem, kolem lesní kaple, jsme došli až k malému jezírku, ze tří stran obklopenému lesem. Byla už tma a nad vodou visel lehký závoj mlhy. Ticho, až posvátné, ozařoval sinalý, všeobjímající svit měsíce, který dával této pozdně večerní scenérii zvláštní kouzlo. Příroda usínala.

Něco jsme cítili u srdce. Něco jsme chtěli a nevěděli co. A tak jsme se mlčky posadili na břeh pod košatý strom. Ani cigarety jsme nevyndali. Rušily by. Ze stanu u lesa na druhé straně jezera vyšla žena a za ní nějaký muž. Posadili se na břeh naproti nám. Neviděli nás. Potom se objali a ten muž se nad ni pomalu skláněl.

Seděli jsme tiše, beze slov a stejně tak tiše jsme se po malé chvíli zvedli a zamířili domů. A za námi, u jezera, zůstalo to posvátné kouzlo oné noci a dva osamělí milenci, pro které se tam na chvíli zastavil čas.