Tentokrát to nebyla žádná rovinka, ale přednost jsme dali kopcům. Volba padla na Tiské stěny, nejsou daleko a už jsme tam spoustu let nebyli. Vybavili jsme se teplým oblečením a pro jistotu i čepicí a čelenkou, to kdyby si to vítr přece jen rozmyslel a chtěl se nám dostat na kůži. A dobře jsme udělali, jenom, co jsme vystrčili hlavu z auta, dal o sobě vědět.

Myslím, že Skalní město v obci Tisá moc představovat nemusím. Ale pro jistotu pár informací napíšu. Tiské stěny jsou pískovcové skalní město v blízkosti NP Českosaské Švýcarsko, jsou přírodní památkou, tyčí se do výše 70 m a nejvyšší bod dosahuje 613 m. Hlavní cesta vede z Tisé, my jsme dali přednost  vstupu u Turistické chaty, která je na konci celé trasy u silnice, vedoucí na Sněžník. Veškeré informace jsou dostupné na stránkách obce Tisá, nebo na Wikipedii.

Co nás překvapilo, byl sníh, mysleli jsme, že už je jen na horách. Naštěstí to nebyly metrové závěje, ale jen takový poprašek. Mylně jsme se domnívali, že tam budeme sami, chyba lávky, bylo tam docela rušno, ale naštěstí jen tak, abychom o sebe nezakopávali. Samozřejmě, že jsem fotila jak o závod, bohužel obzor byl tentokrát dost zamlžený, což mě trochu mrzelo, protože pohled do dálky byl krásný. Cestou zpátky jsme potkali tři turistky, tak v našem věku. Dala jsem se s nimi do řeči, vyfotila jsem je na jejich mobil a měla jsem radost, když jsem byla pochválena za krásnou fotku. Nezapomněla jsem jim říct také o íčku, nevěděly, že to existuje, tak jsem nám udělala malou propagaci.

A to je asi tak všechno, zvu vás na fotoprocházku krásnou přírodou, která opravdu stojí za návštěvu. Zeleň si místy už razila cestu na svět, ale zatím jen poskrovnu. Určitě na sebe nenechá dlouho čekat. Přeji všem šťastné dny a hlavně zdraví.