Říkalo se jí Lola. Pod tím jménem ji znali lidé v beskydské obci Zubří, v Rožnově pod Radhoštěm a okolí. Sympatická, veselá paní Lola Dobšová, která uměle skvěle péct nejrůznější dobroty. Narodila se na Ukrajině a jmenovala se Leonida Mirská. Do jedenácti let žila se třemi sourozenci a rodiči na vesnici. Pak jejího tátu, finančního inspektora, zatkla policie a už ho nikdo nikdy neviděl. Tehdy bylo v jejím okolí běžné, že byli lidé odváženi neznámo kam. Paní Mirská nebyla schopna děti uživit, vypukla válka, a tak dcerku Leonidu poslala k příbuzným do Kyjeva. Nebyla tam dlouho, když pak na Kyjev zaútočila německá armáda.

„Spousta lidí utekla z města, dokud to šlo. Já zůstala. Děvčata na mě vždycky volala u domu, ať jdu pomáhat. Tak jsem pomáhala odvádět staré lidi, ošetřovala jsem raněné, kopali jsme zákopy. Přes Dněpr byl most a na ten Němci shazovali bomby. Bylo to každý den stejné: hluk, křik, střílení. Lidé odjížděli, příbuzní také odjeli. Zůstala jsem u domovníka, který měl stejně starou dceru jako já. Neměla jsem se jak vrátit k mamince, vlaky nejezdily,“ vyprávěla.

Když na tu dobu vzpomínala, vypadalo to, jako by se dívala skrz posluchače, ke kterému mluvila. Jako by se jí před očima vyjevovaly obrazy: „A pak, přímo před mýma očima vybuchla celá hlavní třída. Celé to hořelo, do nebe stoupal dým. Nebylo kam jít, ulice hořely. Zahynulo tam hodně Němců i Rusů. My se báli. Druhý den netekla voda, nešla elektrika, nebylo co jíst. Co jsem měla dělat? Tak jsem se pustila pěšky za mámou. Dvě stě kilometrů.“

Ano, tak znělo vyprávění Leonidy. Seděly jsme v jejím útulném domečku, nahrávaly ho pro Paměť národa, která schraňuje vzpomínky pamětníků historických událostí a mě mrazilo při představě, že něco takového musela patnáctiletá holka vidět. Nedovedla jsem si to představit, ale především bych se smála, kdyby mi někdo řekl, že za několik let se přesně totéž bude opakovat. Že další patnáctileté Loly budou prožívat naprosto to samé.

„Vyšla jsem za město. Byly nás skupinky. Ty, co šly na určitou stranu, se sjednocovaly. Šli jsme pěšky, občas nás někdo svezl na voze. Někdy jsme chytli nákladní vlak. Skupina, ve které jsem byla, se zmenšovala. Nakonec jsem zůstala sama.“

A ještě jednou, prosím, jak daleko to bylo domů? Ptala jsem se znovu, protože jsem myslela, že těch dvě stě kilometrů, které zmínila, byl omyl.

„Dvě stě kilometrů. Pak mě zas někdo vzal na povoz. A pak, představte si, já byla doma a na cestě jsem uviděla mámu.“

A lidé padali do jámy

Ne, nekoná se happy and. Jsme v roce 1941. „Sněhu napadalo metr vysoko, nebylo co jíst, nebylo čím topit, maminka běhala od chalupy k chalupě a prosila o dva brambory,“ říkala Leonida.

Vesnici obklíčili Němci. Na dveře domů načmárali kříže nebo hvězdy. Následně z těch s hvězdami vyvlekli lidi ven. Muže donutili vykopat za městem jámu. „Dali na ni desku a nutili ty lidi ji přecházet. Pak stříleli. Padali tam živí i mrtví. My se tam šli podívat. Asi stovka lidí tam zůstala, mnoho jsem jich znala, byli to sousedé,“ vyprávěla s tím svým pohledem upřeným do dálky a já si říkala, už od ní snad nic horšího neuslyším a nenapadala mě už vůbec žádná další otázka.

Jenže ona vyprávěla dál. O tom, jak dostala příkaz nastoupit na nucené práce do Německa. Jak ji se stovkami dalších mladých děvčat a kluků nahnali do nákladního vlaku a jedenáct dní pak jeli směrem na západ. O tom, jak se v hale museli svléknout do naha, přišli statkáři a továrníci, prohlíželi si je a rozebírali na práci. „Před našima očima za nás platili. No jak mi asi bylo? Strašně jsem se styděla, vždyť jsem byla děcko,“ říkala.

Pracovala v továrně na výrobu plátna. Na den měla krajíc chleba, polévku. Vydržela to tři roky. Ale vydržela.

Když se začalo mezi vězni říkat, že válka končí a oblast začali bombardovat spojenecká vojska, s partou mladých lidí z Česka a Ruska utekla. Další putování pěšky, strach, vyčerpání. Ale dostala se do Prahy, kterou však ještě ovládali Němci. Tam se partička kamarádů rozešla, ale ještě před tím Leonidu posadili na vlak, který mířil na Východ. Byla přesvědčená, že když pojede stále na Východ, dostane se domů, na Ukrajinu, k mamince. A ten vlak mířil na Slovensko, jak jí přátelé řekli.

„Říkali mi, ať tvrdím, že jsem Slovenka, kdyby něco, že Slováci to prý u Němců mají lepší než Rusi. Jak já tehdy byla špinavá, otrhaná, unavená. Choulila jsem se v tom vlaku a naštěstí si měl nikdo nevšímal. Až průvodčí,“ vzpomíná.

Bála se ho. Nakonec jí právě on zachránil. Když se přiznala, že je na cestě úplně sama a kam míří, zhrozil se. Vždyť kousek od hranic byla fronta, těžké boje. Vzal ji ke známým na Valašsko. A ti ji ukryli. Řezník v Zubří se uvolil, že bude předstírat, že je jeho pomocnice. Bylo stanné právo, za ubytování cizí osoby hrozila smrt. Přesto lidé v Zubří riskovali, že schovají tuhle mladinkou vyděšenou uprchlici. Dokonce řezník využil svých známostí a vyřídil jí potvrzení, že je Slovenka.

Musím se vdát

Když přišla Rudá armáda, šla za vojáky a snažila se vyptávat, zda nevědí, co se dělo v oblasti, ze které pochází. Nařídili ji, že se tam musí vrátit, zároveň přicházely zvěsti o tom, že oblast je srovnána se zemí. Češi jí říkali, ať neblázní a nevrací se, že se Rusové k zajatcům chovají otřesně. Stalin tehdy přece prohlásil, že uprchlík či zajatec je totéž, co zrádce.

A tak se její zachránci ze Zubří rozhodli, že jí najdou ženicha a coby vdanou paní ji armáda do Sovětského svazu snad neodvleče. „Panímáma mi ukázala několik starých mládenců. Vybrala jsem si nejstaršího. Bylo mu pětatřicet, měl za sebou koncentrák,“ konstatovala Leonida.

Ze slečny Mirské se stala paní Dobšová. Narodily se jí dvě děti a až po několika letech zjistila, že její máma a bratr přežili. Až v roce 1953 dostala povolení je navštívit. Příjezd na zdevastovanou Ukrajinu ji vyděsil. „Vypadalo to tam, jako by válka skončila včera. Nechtěla jsem, aby mé dcery žily v takovém prostředí a utvrdilo mě to v tom, že můj domov je v Zubří.“

Své vyprávění často prokládala větami o tom, jak nesmírně je vděčná všem lidem, kteří jí pomohli. Často zdůrazňovala, že ví, že riskovali. Jako by jim pak celý život chtěla tu laskavost vracet. Byla v Zubří členkou hasičského sboru, Červeného kříže, organizovala různé akce, pracovala v tamních gumárnách, po večerech vystudovala průmyslovku.

Několik let po našem setkání Leonida zemřela. Její příběh je uložen ve sbírce Paměť národa a její jméno navždy zůstane i v srdcích lidí v Zubří, v nedalekém Rožnově pod Radhoštěm a okolí. A všichni, kteří ji znali, si teď říkají, že je dobře, že se dnešních dnů nedožila. Že zase nevidí hořící Ukrajinu a dlouhé řady lidí směřujících do neznáma.

Scarlett Wilková pro portál i60