"Doufám, že nepůjdeš do lesoparku v Houštce," zpola výhružným tónem zaznělo v autě. "Myslíš, abych tam nepotkala medvěda, o kterém se psalo v novinách?", zajímala jsem se. "No jistě. Ty bys chtěla, aby ti medvěd přistál na zádech? A víš, co máš dělat?" Přemýšlela jsem, která rada z manžela vyleze. "Kdyby se před tebou medvěd objevil, musíš rychle svléknout kabát, zvednout ho nad hlavu, mávat a křičet, aby si medvěd myslel, že má proti sobě silného protivníka." "Možná, kdybych ho přemluvila, nedal by si mě ke svačině," zlehčovala jsem manželovy vážné rady. "Nebo bych se mu do náruče mohla vrhnout, obejmout ho, hladit po čumáku a do ouška říkat líbezná slůvka," přitlačila jsem na pilu. "To bych tomu medvědovi nepřál, určitě bys mu polámala žebra a ochránci zvířat by tě pak popotahovali za týrání nebohého huňáče." 

Už dlouho jsem nikde nečetla, jak to s medvědem v lese v Houštce vypadá. Snad se tam nikomu nic nestane. Já měla namířeno do okolí zámku, chvíli podél Labe, vynechat jsem nechtěla ani náměstí a přilehlé okolí. S foťákem na krku a určeným časem, než se můj golfista vrátí z greenů, jsem občas zmačkla spoušť, poseděla na té či oné lavičce a blaženě vnímala hřejivé sluneční paprsky. Sledovala jsem hemžení lidí na náměstí, silnou dopravu ve směru z Prahy i na Prahu, pozorovala opuštěné branky pro vodní slalom, malý kobereček sněženek, zákoutí s lavičkami i skupiny středoškoláků mířící odkudsi do školních lavic. Medvěda jsem nepotkala, zato holuby, vrabce, psy velké i malé, kachny na hladině. S klidnou myslí a pohledem upřeným na zeď obrostlou břečťanem jsem došla k zámku. 

                                                                        Zámek v Brandýse nad Labem

Na zdi vysoké něco přes dva metry seděli páv a pávice. Dívali se směrem ke mně a já je z uctivé vzdálenosti pozorovala. Zpoza nedaleko zaparkovaného auta se ozval nepříjemný skřek a následoval další. Za chvíli se z kouta vynořila pávice, za ní druhá a další a další. Co to je? Paví demonstrace? Najednou podél zdi pochodovalo celé hejno (je možné toto říci o skupině několika těchto opeřenců?). Poňoukám je, aby zkrátili mezery a vešli se mi do záběru, jenže na moje prosby nereagovali. Kdo se však podivoval, byla starší paní, zdejší, jak se mi svěřila a jen kroutila hlavou: "Jak se sem dostali? Takhle pochodovat po ulici jsme je ještě nikdy neviděla. A to tudy chodím denně." Chvíli jsme obě pozorovaly, co se bude dít. Dva samci s dlouhými ocasními pery s lehkostí vzlétli a usadili se na vrcholu zídky. Pávice je nenásledovaly s hlavou vznešeně vztyčenou, občas něco sezobly a klidným krokem křižovaly silnici. Za zdí v hlubokém příkopu se u malého jezírka doslova popelili bílý páv a jeho barevný kolega, pávice a dva kohouti. A pak že se na jednom smetišti nesnesou. Zřejmě obživa dala zapomenout zavedenému přísloví.

                                                                                   U zámecké zdi

Popocházela jsem, křižovala silnici jako opeřenci, prst na spoušti fotoaparátu, abych zachytila rozevření barevných per. Jenže pávům se nechtělo. Usoudila jsem, že zde bloumám už hodně dlouho, tak jsem pávy zanechala jejich osudu a vydala se do jiných zákoutí.

Moje poklidné lelkování Brandýsem nad Labem se blížilo ke konci. Golfistovi jsem ukázala ulovené snímky, nad kterými se podivoval. Prý, jako ona zdejší starší paní, také nikdy neviděl tolik pávů pohromadě. Ještě jsem se přiznala, že hukot pavích křídel při letu na zídku ve mně vzbuzoval strach i úctu.

A Brandýs? Hezké město i díky příjemným procházkám nejen centrem, i kolem řeky. Jak se znám, nejsem tady naposledy.

                                                                                          Labe