Možná i proto jsem se rozhodla své poslední dojmy zařadit do rubriky cestování.

Na poslední dovolené u moře jsme byli s manželem v září 2019. Další dva roky jsme nechtěli cestovat do zahraničí kvůli covidu. Nebo spíš kvůli všem restrikcím a komplikacím, které s ním souvisely. Našli jsme si plnohodnotnou náhradu poznáváním dosud nepoznaných krás rodné hroudy. Krátkodobé cestování s vlastní postelí, to jest v karavanu, o kterém jsem už psala, vneslo do našeho seniorského soužití novou dimenzi. Leč poněkud omezenou časem. Jezdíme totiž jen od dubna do června, přes prázdniny pauzírujem doma u bazénu a pak zase až v září a říjnu. Teď už se omezení týká i prostoru. Ne, že bychom letos plánovali vyrazit bydlíkem na Ukrajinu, ale datem 24. února se změnily téměř všechny plány. Ta blízkost války je po osmdesáti letech naprosto frustrující, neuvěřitelná a nepochopitelná…

Už třetí týden moji každodenní snahu myslet pozitivně a radovat se z obyčejných věcí paralyzuje večerní zpravodajství. Navzdory hlasům, které tvrdí, že nic není tak jak to v televizi vypadá, mě vždycky dostanou děti. Jejich přání vrátit se domů, stesk po tátovi, dojemná loučení, ale na druhé straně i neskutečná pomoc našich lidí. Taky jsem svým malým dílkem přispěla, ale připadá mi, že všechny ty ukrajinské mámy a babičky jsou mnohem statečnější než bych v jejich situaci byla já…

Shodou okolností máme od soboty 26.února jednu Ukrajinku v rodině. Nikdo netušil, že dlouho plánovaná svatba proběhne za tak pohnutých okolností. Ona to kupodivu bere celkem klidně a věcně. Se svolením novomanžela a tchýně ubytovala v domě tři své krajanky, které se snaží pomáhat, jak to jde, a všichni čekají, co bude dál.

Přes den, kdy neposlouchám zprávy a provozuji nějakou bohulibou činnost, se mi jakž takž daří naplňovat přísloví o kalhotech, které není třeba sundávat, když brod je ještě daleko, i když ne zas tak moc. Proto jsem vedle koloběhu domácích prací, péče o manžela a pro mě nejcennějšího času stráveného s vnoučkem, přijala pozvání kamarádky Ivanky, abych ji navštívila během jejího pooperačního pobytu ve Františkových Lázních. Manželovi se to moc nezamlouvalo, není divu. Za dobu naší nedávné izolace a karantény po prodělaném omikronu si na mě (hlavně na můj servis!) ještě více zvykl… Ale jelikož se Ivanka dobrovolně pasovala do role mojí „fanynky“ a neustále mě někde propaguje, napadlo ji, abych udělala vystoupení pro lázeňské hosty. A tak opět došlo na mé celoživotní krédo: spojit příjemné s užitečným.

Spojila jsem se tedy s báječnou manažerkou hotelu Monti Spa, která besedu s autorským čtením u příležitosti MDŽ uvítala, a tím pádem jsem svůj výlet do Františkových Lázní mohla povýšit na cestu víceméně služební. Bingo!

Pečlivě jsem vybrala vhodné texty, které jsem si kvůli početné německé klientele přeložila do němčiny, a přestože jich na besedu v hotelové kavárně dorazilo jen několik, rozhodně se necítili odstrčeni. Dokonce jim paní manažerka německé texty ochotně naskenovala… Debata s českými klientkami se samozřejmě z humorných vzpomínek na Dámský klub Frekvence 1 a podnikové oslavy s rudými karafiáty brzy stočila k tématu Ukrajiny. Tomu se zabránit nedalo. Ostatně, ani tak preferovaný lázeňský dům, jakým hotel Monti Spa ve Františkových Lázních bezesporu je, neodmítl nabídnout ubytování několika mladým ukrajinským maminkám s malými dětmi…

Stihla jsem s Ivankou i návštěvu Chebu a skvostný kulinářský zážitek ve slavném Špalíčku na náměstí. A samozřejmě i v kavárně na hlavní františkolázeňské promenádě, kde bylo naše posezení korunováno ještě dalším zážitkem. Rodinka od vedlejšího stolu nás překvapila prosbou, jestli by si nás maminka mohla vyfotit na mobil. A rozhodně to nebylo proto, že by mě znala z kalendáře receptů, jak se mylně domnívala moje kamarádka. Naopak! Paní si chtěla pořídit důkaz, jak jsou dámy v letech aktuálně sladěny do ukrajinských barev.

Byl to veskrze příjemný, smysluplný a určitě i prospěšný výlet. Slunečné počasí, vzorné služby, milý personál, vynikající kuchyně a v den D ráno u snídaně nikoli rudý karafiát, ale něžná růžička pro každou dámu osobně přímo od šéfa hotelu.

Taky jsem konečně měla příležitost projít si v klidu lázeňské parky a najít hlavní pramen s legendárním Františkem.

Jenže když jsem si s ním chtěla udělat selfíčko, slunce svítilo úplně opačným směrem, než jsem potřebovala. Nevím sice, jestli je zrovna ta sluncem ozářená část Františkova těla obrácena k Východu, myslím k tomu Východu dál na východ od Ukrajiny...nicméně jsem to riskla. Čistě symbolicky.

Z odvrácené strany se s Františkem asi málokdo vyfotil…

Hezké vztahy v běhu času doma i na cestách vám přeje

HŠ