Jeden obyčejný, venkovský den
 

Na stráni pod bažantnicí se pase velké stádo ovcí, velký chundelatý pes běhá kolem nich a zcela zbytečně štěká. Možná má jen radost ze života a z hezkého slunečného dne. Jeho ovečky se spořádaně pasou na stráni a blízký lesík je vůbec nezajímá.

Ovčák se vyhřívá opodál ve dvoře Ovčína a v poklidu si vykuřuje cigaretu. Jeho mladá žena stojí vedle něj a něco mu povídá.

Na druhé straně cesty, hned vedle budovy hájovny s velkou zahradou, dozrávají třešně v rozlehlé třešňovce, která zabírá celou stráň, až nahoru k lesu.

Prašnou údolní cestou jede žebřiňák státního statku s několika ženami, tažený koňmi, a míří za prací až na konec údolí, kde se cesta zdvihá a míří do polí.

V dřevěné boudě na svahu není dnes žádný hlídač, a tak procházíme s Jirkou třešňovkou a vybíráme si dozrávající třešně.

Na vrcholu Šibeňáku, pod stožárem vysokého napětí, je sezení s parádním výhledem. Naše oblíbené místo. Dáváme cigaretu.

Vlastnicky obhlížíme údolí pod sebou, železniční trať i domek u trati, kde Jiří bydlí. Je to přece naše údolí. S třešňovkou, hájovnou, velkým smetištěm, kde jsme jako děti odpalovali parní rakety, s pískovnou, budovou Ovčína, i s prudkou cestou dolů, po které jsme se občas riskantně pouštěli v primitivně vyrobených dřevěných čtyřkolkách, kterým jsme říkali „trapiče“.

„Nepodíváme se, jestli není na zahradě ševcova Helenka?“ ptá se Jiří a tázavě se na mne dívá. Přemlouvat mě nemusí.

„A pak dáme zase s tátou mariáš, ne?“ dodává ještě.

„Kde jsi byl tak dlouho?“ hubuje mě doma maminka. „Ani jsi nepřišel na svačinu.“

Táta sedí, jako vždy, na stoličce u kamen a mlčí. Maminka začíná chystat večeři. Je podzim, roku 1960.

Koně Jana Skácela
 

Tak jsem si dnes, skoro slavnostně, vyzvedl u nás v trafice, kde má Zásilkovna svoji pobočku, antikvární Skácelovu knihu Třináctý černý kůň. Už jsem byl na ni tak nažhavený, že jsem ztratil veškerou inspiraci a nic kloudného jsem dohromady nebyl schopen napsat. Přinesl jsem ji domů, nalil do sklenice merlot a v očekávání věcí příštích se začetl do editorovy předmluvy.

Ještě jsem ji ani nedočetl, když se najednou v mé hlavě objevil nejasný nápad na novou glosu. Vědom si své špatné paměti, sedl jsem raději hned k počítači a začal psát. Ke knize jsem se dostal až večer.

Večer, opět u sklenky merlota, jsem knihu znovu otevřel a podíval jsem se vzadu na její obsah.  Návraty, Chodníčky, Malé recenze, Imaginární rozhovory atd. Nádhera. Snad dostanu při čtení, hlavně těch malých recenzí, nějaký smysluplný nápad, pomyslel jsem si.

Ke čtení recenzí jsem se však už nedostal. Nápady mi najednou začaly běhat hlavou sem a tam, a tak jsem raději knihu odložil, opět usedl k počítači a psal a psal. Až do noci.

V jednu hodinu noční jsem zjistil, že bych si měl jít už lehnout. Ještě jsem zalepil mírně poškozený přebal a s optimistickou náladou jsem ulehl do postele. Spaní ale nepřišlo. A já si v tu chvíli uvědomil, že ona Skácelova kniha má jakousi zvláštní moc, že ke mně mluví, aniž jsem ji ještě vůbec začal číst.

A tak jsem zase vstal, vylekal svou malou fenku, která již spala vedle postele, otevřel znovu počítač a začal realizovat další noční nápad.

Pane Skácele, vždyť já se kvůli vám ani nevyspím! Když ty vaše myšlenky doslova vyskakují samy z knihy, uložené v pracovně, a klidně si lítají luftem po bytě a lezou mi až do hlavy.

P. S.

Dnes přišla poštou druhá Skácelova kniha. Jedenáctý bílý kůň. To už se tuplem nevyspím.

*