Člověk, který kouká do mobilního telefonu. To je jev, který se stal běžnou součástí života. Mobil v ruce mají velmi často všichni, od dětí po seniory, od dělníků po vysokoškolské profesory, od nejchudších vrstev až po miliardáře. Zajímavé je však zamyšlení, co vlastně s těmi mobily lidé dělají, k čemu je využívají. Prapůvodní smysl telefonu, tedy hovory s jinými lidmi, totiž pomalu mizí.

Průměrně Češi tráví s mobilem tři hodiny čistého času denně. Jedná se o průměr, takže jsou do něj zahrnutí například i  nemocní staří lidé, kteří nevyužívají takzvaně chytré mobily i malé děti, které je ještě nedostaly. Takže je jasné, že kdyby takový průzkum zahrnoval pouze mládež a lidi středního a vyššího věku, ze tři hodin bychom se hravě dostali na pět, ba výše.

Dříve sloužil telefon výhradně k hovorům. „Ráda vzpomínám na dobu, kdy jsem vždycky večer čekala doma u telefonu, tedy samozřejmě u pevné linky, až mi zavolá můj milý. Ani jsem si neodběhla na zahradu, jak jsem se bála, že zvonění prošvihnu. Máma se mi vždycky smála a říkala, že kdybych se měla z toho čekání počůrat, pohlídá to a vezme to,“ vypráví  jednašedesátiletá Zdenka. Čekání na telefonní hovor mělo své kouzlo, i když to z dnešního hlediska může vypadat, že šlo o pořádnou otravu. Mnozí lidé však byli zvyklí povídat si telefonem i hodiny. Když se rozhodly poklábosit dávné kamarádky, které neměly možnost se často vídat osobně, byl z toho často nekončící příběh.

Nyní však lidé mluví přes mobily mnohem méně a když už je využívají k telefonování, hovory trvají kratší dobu. Dokonce se mezi psychology mluví o fobii, která je vlastně strachem z telefonování. Napsat mail nebo prezentovat svůj názor na sociální síti je pro mnohé lidi jednodušší. Zvykli si komunikovat takto, než aby mluvili. A nutnost někam volat, mluvit, vysvětlovat, argumentovat, jim připadá stresující. Ano, možná to někomu připadá neuvěřitelné, ale mnoho lidí se telefonním hovorům vyhýbá proto, protože v nich telefonování vyvolává nervozitu.

„Mnoha lidem připadá jednodušší naťukat  než volat. Mají pocit, že by třeba dotyčného rušili, že se ozvou v nevhodnou chvíli. Časem taková nechuť může opravdu přerůst v odpor k telefonování, natož, když se jedná o telefonáty cizím lidem,“ vysvětluje terapeutka Jana Novotná.

„V poslední době mám pocit, že když dceři nebo vnučce telefonuju, ruším je. Jsou roztěkané, cítím, že jsem se trefila do času, kdy se jim to nehodí. Vždy se ptám, kdy je vhodný čas na hovor, ony řeknou, ať volám kdykoli, ale já cítím, že to není ono. Nepovídáme se, hovor se nerozvine, je to spíše takové stručné: jak se máš, mám se dobře,“ vypráví sedmdesátiletá Iva. „Naopak s mými dvěma kamarádkami, s nimiž se znám od mládí, jsme stále schopné proklábosit hodinu i víc. Já mám pocit, že na chatu, v internetové diskusi či na sociálních sítích si nikdy nepopovídám, nikdy se tam nedozvím nic hlubšího. Holt, my jsme ještě generace, která byly zvyklá telefonovat,“ dodává.

Ještě jeden rozdíl mezi tím, jak k telefonu přistupovala starší generace a jak nyní ti mladší. Starší lidé pamatují, jak měli u telefonního přístroje ležet notýsek s čísly na své známé, blízké, kolegy. Mnohé si pamatovali. Když přešli na mobily, dál si mnohá čísla pamatovali a byli by schopni je vyťukat, i kdyby je neměli uložené. S tím, jak lidí používajících mobily, přibývalo, přibývalo i kontaktů, takže nyní z několika výzkumů vyplynulo, že sedmdesát procent Čechů si nepamatuje ani pět uložených čísel. Polovina z nás má přitom v mobilu uloženo víc než sto padesát kontaktů. Když mobil ztratíme, jsme, slušně řečeno, v háji.

O tom, že si méně voláme a mnohem častěji komunikujeme prostřednictvím využití datového připojení, svědčí například údaje telefonních operátorů z loňských Vánoc. Objem hlasových hovorů klesl o dvanáct procent ve srovnání s předešlými Vánocemi a mimo jiné se ukázalo, že když už někomu z příbuzných či blízkých voláme, mluvíme s nimi kratší dobu než dříve.

Lidé středního a vyššího věku jednou budou mladým vysvětlovat, co to byly telefonní budky. Za jejich mladých let běžná součást života se stala už nyní historií. Zatímco dříve byly doslova na každém roku, nyní už v Česku neexistují. Poslední funkční telefon v budce býval ještě loni v obci Hlubyně na Příbramsku. Byl tam více než padesát let a loni se stal poslední telefonní budkou v zemi. Už byla odstraněna i tam. Nikdo ji nevyužíval.

Nicméně pro mnoho lidí stále bude používání telefonu spojeno s mluvením a to je dobře. Protože právě telefonní hovory mohou nahradit aspoň částečně osobní kontakt. Při povídání si vždy řekneme víc a podstatnější věci než když se snažíme žertovat, oslňovat, chlubit se nebo kritizovat jeden druhého na sociálních sítích a v internetových diskusích.