6. května 1945.

„Tady generál Patton. Dejte mi šéfa. Ouvr.“

„Tady hlavní štáb americké armády. Přepojím…“

„Eisenhower.“

„Tady generál Patton, pane vrchní veliteli. Hlásím, že jsme v Plzni!“

„Plzeň? Moment, musím se podívat do mapy… Plzeň! To je to pivo? Výborně! Vy jste dobyli Plzeň!“

„Víte, pane, my jsme ji nedobyli.“

„Cože?! Dobyli-li nebo nedobyli-li?“

„My jsme ji osvobodili. Dobývat jsme museli německá města. Kdežto Plzeň je československé město, tedy město našich spojenců. A ty se nedobývají, ty se osvobozují.“

„Správně, hochu. Hned to volám Mr. Prezidentovi. A vám blahopřeji.“

„Děkuji, pane vrchní veliteli. Vyřídím to i našim hochům. Slyšíte to z vysílačky? Všichni řvou na ulicích a náměstích jako pominutí. Jsou zasypáváni květy. Tančí s českými dívkami. Muži našim chlapcům tisknou ruce, ženy je objímají. Pane, tohle je nejkrásnější den mého života.“

„Rozumím. A ty dívky vám závidím, Pattone. Musím dřepět ve štábu a přitom ze všeho nejraději bych se připojil k vám.“

„Pane vrchní veliteli, pane… Já totiž. Směl bych vás o něco požádat?“

„Rozhodně ano, hochu, jen do toho.“

„Jsme teď v Plzni. Němci se nám houfně vzdávají. Jsme 90 kilometrů od Prahy. Chtěl bych vás požádat, pane…“

„Oukchej.“

„Jsme v dobrý formě…

„Óká. Tak co chcete, generále?

„Totiž, kdybychom vyrazili dál, tak vám zaručuju, že nejpozději zítra, sedmého května, osvobodíme Prahu.

„Cože? Vy jste se zbláznil, člověče?!“

„Pane vrchní veliteli, slibuji vám, že vám zítra zavolám z telefonní budky na Václavském náměstí.“

„Pattone! Vy nevíte, že naši vrcholní představitelé dohodli demarkační linii, přes kterou nesmíme postupovat?“

„Ano, pane, vím.“

„A víte, proč byla ta linie stanovena?“

„Aby se při postupu proti sobě obě spojenecká vojska omylem nestřetla a nepostřílela.“

„To taky, Pattone. Ale taky proto, že se mocnosti ve své nekonečné moudrosti rozhodly, že Československo připadne po válce Sovětskému svazu a jak víte, kdyby Prahu osvobodil někdo jiný, byl by z toho pořádný prů-van. Takže zůstanete sedět v Plzni.“

„Pane vrchní veliteli, chci vám navrhnout zcela jednoduchou a mnohem bezpečnější linii – řeky Vltavu a Labe. Zastavíme se až na nich. To i ten Ivan ze stepi pozná, že se dostal k řece a nemá ji překračovat. A Joe z farmy v Missouri to pochopí taky.“

„Generále, řekl jsem NE. Všemi silami umožněte Rusům, aby Prahu osvobodili oni. A splňte rozkaz. Ouvr“

♠ ♠ ♠

Generál vyšel ven. Těžce dýchal, jakoby celý rozhovor probíhal hluboko pod vodou a on se tam dusil a zalykal. Na ulicích to byl prostě rachot. Všichni zpívali nebo aspoň řvali. Holky bláznivě tancovaly s americkými vojáky a punčocháče si navlékaly i na paže. Do vzduchu létaly spršky žvýkaček. Malá děcka šla z náruče do náruče. I mezi vojáky už bylo pěkných pár otců a mnozí z nich si svý vlastní děti ještě nemohli ani pochovat. Jen z kostela svatého Bartoloměje musel vojín Ronald Hitter sestřelit fanatického ostřelovače a o pár ulic dál ty kluci americký použili dokonce kulomet, aby v podkrovním bytě rozstříleli zlobivého esesáka. Jinak už nestřílel nikdo, vojáci to měli zakázané.

K Pattonovi najednou přiskočily dvě mladé ženy a každá mu na tvář vlepila pusu. Ta druhá ho ještě letmo pohladila. Zůstal na chvíli jako opařený. Češi nás tady chtějí, to je jisté, ale tyhle doteky jsou víc než smlouva na papíře. Hned vydal rozkaz, aby se uvolnily divizní zásoby whiskey.

Pak šel pomalu zpátky do svého štábu. V klidnější ulici diskutovali Češi s vojáky. Místní lidé se stále nemohli nabažit toho, že se mohou chovat svobodně, beze strachu. Generál zaslechl útržek rozhovoru mladého Čecha s nějakým seržantem:

„Zastřelíte mě, když řeknu, že schvaluju atentát na Heydricha?“

„Hohó, hahá,“ smál se seržant. „Dost dobrý!“

„A zastřelili byste mě, kdybych řekl, že schvaluju atentát na vašeho prezidenta?“

 „Ale prosím vás! Takových by u nás bylo. Máme svobodu slova, takže to samý melou u nás i jiný chlápci.“

Generál se usmál a nedbale mávl rukou ke štítku čepice. Ti Češi! Ještě nepochopili, co to je svoboda slova. Když člověk něčemu nerozumí, tak si vymýšlí skutečnost takovou, jakou by chtěl mít. Jen do výše svého IQ.

Najednou dostal nápad. Rozběhl se do schodů a už ve dveřích volal na spojaře: „Vrchní velitelství! Fofrem.“

„Tady vrchní velitelství, ouvr“

„Tady štáb generála Pattona, Plzeň, Československo. Pan generál volá pana vrchního velitele“

„Přepojím“

„Eisenhower. Co zas chcete, Pattone? Právě připíjíme na vaše dobytí…, pardon, osvobození Plzně.“

„Pane vrchní veliteli, chtěl jsem vám ještě jednou odůvodnit, proč chci s vojskem vyrazit dál do Prahy. Všichni se teď radují a slaví, ale dokud nezleniví, můžu je ještě zmobilizovat a…“

„Už jsem vám jednou říkal…“

„Rozumím, pane. Chci se jen zeptat, co mám teď s vojskem dělat.“

„Generále Pattone, přece víte, že do Prahy…“

„Neslyším, pane, neslyším. Vysílačka nám kiksla.“

Položil sluchátko. „Ta vysílačka ale zlobí! To si ji, seržante, nemůžete opravit“

„Ale pane generále, ta vysílačka je ve skvělé…“

„Ta vaše fucking vysílačka, seržante, selhala právě v okamžiku, kdy mi vrchní velitel dával důležitý rozkaz. Slyšel jsem jen to hlavní, určitě říkal – do Prahy! A já, seržante, do té Prahy pojedu. A vy držte zobák, nebo skončíte v lochu. V Lochotíně.“

V rychlosti si nasadil plášť a generálskou čepici a už se hnal po schodech na ulici. Před očima měl novinové titulky: PATTON OSVOBODIL PRAHU! A sám se viděl, jak projíždí Berounem a Radotínem a dokonce Řeporyjemi a jak o hodinu později křepčí na Václaváku s pražskými děvčaty, zatímco všude kolem se jeho vojáci objímají s obyvateli hlavního města spojeneckého Československa.

Přiběhl k velitelskému vozu. „Kde je řidič?“

„Řidič, pane generále, řidič se jaksi…“

„Co se?“

„On se s těmi Čechy jaksi…“

„Tak mluvte probůh!“

„On se s nimi ožral jak doga, pane.“

„Kurva! Tak z toho nebude nic“, řekl smutně generál Patton a šel zase zpátky do štábu. „Zaplaťpánbůh aspoň za tu Plzeň!“