Květnové sobotní dopoledne a počasí doslova vybízí k procházce. Praha už se zase zaplňuje turisty, a i když jich stále není tolik, jako v "dobách klidu",  raději mířím do zeleně.

Zavrhnu Karlův most, Kampu, Pražský hrad i Staroměstské náměstí. Ze stanice I.P. Pavlova jedu tramvají č. 22 na zastávku Jana Masaryka a po pár desítkách metrů zamířím do Bezručových sadů. Kromě malůvek na zděném stavení se na jedné straně podivuji nádherným obytným domům, na druhé prolukou pohlížím na moderní pražské stavby.  Vedle stále křiklavé zeleně na větvích listnatých stromů se obdivuji rozkvetlé barevné nádheře květin a keřů.

                                                               Uklidňující pohled na barevnou krásu

Od sochy gymnastky nenápadně vstupuji do sadů Bratří Čapků s nápadnou budovou Husova sboru (modlitebna Československé církve husitské). Na jeho zdi si přečtu povídání připomínající boje v květnu 1945. Procházím se po cestičkách, pozoruji psíka, který se chladí ve vodě fontánky, posedávám na volných lavičkách a nedočkavě vyhlížím impozantní stavbu Vinohradské vodárenské věže. Je krásná a nepřehlédnutelná. Z jednoho úhlu vidím i vzdálený TV vysílač na Žižkově. A ani zde si nemohu nevšimnout dalších květů, ale pozoruji veverku, která se čímsi láduje na zemi a mě si vůbec nevšímá. Možná uvažovala, že požádá o pohlazení, nicméně si to rozmyslela a po chvíli bleskově vyšplhala na nejbližší strom.

                                                    Šeřík patří k Praze jako vzpomínka na květen 1945                                    

V ulici U Vodárny se naposledy podívám na vodárenskou věž a moje oči zamíří na místní obytné domy. Je to jedním slovem - nádhera. Mířím na náměstí Jiřího z Poděbrad s unikátním kostelem Nejsvětějšího Srdce Páně, který je spojený s architektem Josipem Plečnikem. Stavbu obdivuji zvenčí, interiér je pro veřejnost uzavřen. Nakukuji skleněnými dveřmi a už přemýšlím, kdy se sem vrátím.

                                                                  Kostel Největějšího Srdce Páně

Sobotní trhy jsou plné jídla, ovoce, zeleniny, sazenic a lidí. Proderu se davem, projdu se ještě jednou náměstím a přicházím na malé a kulaté Škroupovo náměstí. Odtud je to cobydup do Mahlerových sadů, v jejichž středu se tyčí TV vysílač Praha Žižkov. Za dvě stovky vyjedu výtahem do 4. patra a kochám se výhledem na Prahu. Škoda, že většina skel je ušmudlaná, a tak fotky nejsou tak kvalitní, jak bych si představovala. Nicméně pohled na město z ptačí perspektivy mě dojme pokaždé. Ať se dívám na Lisabon, Paříž, nebo moje rodné město Prahu.

                                                                            Žižkov z ptačí perspektivy

Okolí vysílače nabízí minigolf s 18 jamkami, pohled na Starý židovský hřbitov i možnost malého i většího občerstvení. Já se držím svého směru a Fibichovou ulicí kolem paláce Akropolis (je to bytový dům s divadelním sálem) a dalšími ulicemi dojdu do Lipanské, kde je umístěn nezvyklý pomník ve tvaru stuhy s nápisem, jako pocta básníku Jaroslavu Seifertovi. Ten na Žižkov neodmyslitelě patří. Už mě trochu bolí nohy, tak se tramvají přemístím o jednu stanici se záměrem navštívit střechu bydovy Radost, bývalého sídla odborů. Mám smůlu, vyhlídka bude otevřená až v červnu, tak obejdu plastiku připomínající uzel a přes nám. W. Churchilla dojdu nad Hlavní nádraží. Asi před rokem tady byl zprovozněn podchod, zkratka z nádraží na Žižkov. Hlavně kvůli hazardérům, kteří vlak nevlak přecházali koleje a riskovali život nejen svůj, ale i cestujících. Proderu se záplavou cizinců, spěchajících, postávajících, sedících i ležícících a hurá domů. Podle aplikace v mobilu jsem ušla něco přes sedm kilometrů, tedy nic moc, ale stejně už se těším na domácí oběd, kávu a nezbytný sobotní dortík. 

A víte co? Tuto trasu si mohu dát klidně v opačném směru. Jako moje fotokousky ve fotogralerii. Takže jednou na konci, jindy na začátku cesty - 

                                                                    Hurááá na Žižkov!