S netrpělivým očekáváním vyhlížím každým rokem tu kýženou chvíli, kdy počasí milostivě dovolí četným kavárnám, skrytým v podloubí litoměřického náměstí, zprovoznit své opuštěné předzahrádky, osadit stoly ubrusy, jídelními a nápojovými lístky, květinami ve vázách a uvítat početné návštěvnictvo, využívající do této doby pouze vnitřní prostory.

Když jsem se ženou před lety procházel, a autem i projížděl, poklidnou a idylickou krajinou Středomoří od Španělska až po Levantu, cítil jsem pokaždé něco zvláštního a příjemného. Byl to až pocit ztraceného a znovunalezeného domova.

Na jedné straně moře, se svým, až uspávajícím kouzlem a věčným neklidem a na druhé straně živá přímořská letoviska, za nimi se tyčící štíty pobřežních hor s charakteristickou mediteránní macchií, no a pochopitelně množství kaváren, kafeterií, taveren, konob, barů, kavan, kafanic a já ani už nevím, jak se všechna ta příjemná zařízení jmenují. Posezení v předzahrádce takové kavárny, a k tomu s výhledem na moře, a hlavně s někým blízkým, to je úžasný zážitek a výrazné obohacení dovolenkového pobytu.

Sedím, pozoruji lidi kolem sebe, poslouchám změť nejrůznějších jazyků a moje žena to obvykle vnímá stejně, protože se usmívá a drží mě za ruku. Je to vždy dobrý příslib na večer.

Taková předzahrádka je pro mne vždy výrazný, kvalitativní posun v prožívání kavárenské pohody a hlavně výzva, abych se posadil konečně venku, dal si sklenku červeného a pozoroval život, ubíhající kolem. Ať už je to v  trochu až kýčovitých středomořských kulisách, nebo při pohledu na notoricky známé litoměřické náměstí. Důležité je, v obou případech, řádně se věnovat osobě, se kterou jsem přišel a se kterou chci strávit příjemný čas v  příjemném prostředí. Neměnnost určitých životních návyků vyvolává obvykle příjemné emoce. A ty v nás pak ještě dlouho zůstávají.

Když jsem se před skoro šedesáti lety rozběhl do velkého světa, předzahrádky ještě nebyly. Alespoň já jsem je, při svém četném putování po plzeňských kavárnách, nezaregistroval. Získal jsem však určitý životní návyk. Označení kavárenský povaleč, které mi v  nadsázce přisoudili mí tehdejší přátelé, mi kupodivu vydržel až do dnešních dnů. Nezlobím se proto. Naopak. Jsem na to hrdý.

Korfu, na vrcholu Pantokrátoru