S pomocí lékařů ale znovu našla vůli k pravidelnému pohybu, zhubla a nyní se cítí mnohem lépe.

Pochází z rodiny, která si na zdravém životním stylu nijak nezakládala. „Já jsem byla vychovaná na vepřo knedlo zelo, na chlebu s máslem, vařilo se na sádle. Nikdy jsem ale váhu nemusela řešit, protože jsem dost sportovala. To se bohužel po dětech změnilo. S nimi jsem přibrala a už jsem to nikdy neshodila,“ vypráví paní Eva.

Poprvé slovo cukrovka zmínila její obvodní lékařka asi v roce 2002, když Evě na preventivní prohlídce naměřila vysoký krevní cukr. „Řekla mi, že mám držet dietu a po nějaké době se znovu dostavit, jestli se to zlepší. Bohužel diety nejsou nic pro mě, vzhledem k tomu, na jakou skladbu stravy jsem byla celý život zvyklá. Takže to dopadlo podle očekávání, já začala chodit na diabetologii, kde mi předepsali léky,“ říká. S přibývajícím věkem a kily začala být paní Eva často unavená, moc toho nenachodila a pohyb pro ni začal být náročný. „Jinak mě ale cukrovka nijak zvlášť neomezovala, že bych měla nějaké projevy jako problémy se zrakem nebo ledvinami, to zatím naštěstí ne,“ popisuje.

Zlom přišel ve chvíli, kdy se její neteř před 15 lety přihlásila do kurzu na výživovou poradkyni v nemocnici v Motole. „Narazila tam na obezitologa doc. Martina Matoulka. Ten už v té době pořádal hodiny cvičení právě pro lidi, kteří chtějí zredukovat váhu. Domluvila jsem si s ním schůzku,“ popisuje paní Eva, která se před důchodem živila jako úřednice v bance. „V té době už jsem se raději ani nevážila, proto jsem byla dost nepříjemně překvapená, když mě postavil na váhu a svítilo tam 99 kilo,“ vzpomíná. Na doporučení doc. Matoulka tak začala chodit cvičit do centra Vysokoškolské tělovýchovné jednoty Medicina Praha. „Tam jsem zase začala s pohybem a báječně se rozchodila. Během půl roku jsem zhubla 13 kilo. Zase se mi mnohem lépe chodilo, dýchalo, nebyla jsem tak často unavená. K docentu Matoulkovi jsem začala chodit i na diabetologii a váhu si držím kolem 80 kilo,“ říká paní Eva.

Podle jejích slov pro ni bylo velmi složité období pandemie, kdy bylo zavřené centrum, kam chodila cvičit, a také se bála vycházet ven. „To se mi váha i cukrovka zase rozkolísaly. Seděla jsem zavřená doma, abych nechytila covid, a zase jsem přestala chodit. Chůze je pro mě přitom nejdůležitější. Už jsem se do toho ale zase dostala, mám chytré hodinky, které mi počítají kroky. Snažím se denně ujít 10 tisíc kroků a cukrovku mám srovnanou. Sice asi nikdy nebudu úplně štíhlá, ale aspoň mi bude dobře,“ uzavírá paní Eva.

Komentář doc. MUDr. Martina Matoulka, Ph.D.:
„Paní Eva je typický pacient s cukrovkou 2. typu. Drtivá většina těchto pacientů má nadváhu, nebo dokonce obezitu. Pohybová aktivita je klíčem nejen k tomu, aby se zlepšila kompenzace cukrovky, ale především k tomu, aby i mírná změna ve stravování vedla k očekávanému efektu, tedy ke snížení hmotnosti. I s 80 kg se sice pohybuje v kategorii nadváhy, nicméně se zvýšenou zdatností má mnohem lepší prognózu. Z mnoha studií se ukazuje, že FIT FAT (fyzicky zdatný, i když trochu tlustý) má lepší prognózu než UNFIT a UNFAT (nezdatný a hubený). Pohybovou aktivitou se totiž zlepšuje nejen cukrovka, ale také krevní tlak, hladina cholesterolu, tedy další rizikové faktory kardiovaskulárních onemocnění.“