On tomu říká recese a na námitky postižených reaguje většinou hurónským chechtáním, ale je to fakt hroznej chlap. Nedávno třeba jsme se potkali v tramvaji, jak mě zahlíd, rozzářila se mu očka a začal hulákat, aby to pěkně slyšel celej vagón: „Tak co, pane Slimáčku, už jste měl ten soud? A kolik myslíte, že vyfasujete? Podmínka to asi nebude, když už je to pošestý, že jó!“ No nezabili byste ho? Vystoupil jsem s ním, abych si ho podal, ale on mě uzemnil argumentem: „Co chceš, vole, aspoň jsi byl na chvíli pro lidi něčím zajímavej.“ Takže jsem jen mávl rukou, ale ještě na odchodu jsem slyšel, jak za mnou křičí: „Brácha nechá pozdravovat, pane Šinágl, a kdy prej spolu zase půjdete krást uhlí!“

Mildovy provokace už mají dlouhou historii. Pamatuju si příběh ještě z dob našeho společného volejbalování. Hráli jsme ve Vídni a on tam v sexshopu zakoupil takzvanýho robertka neboli gumový model pánského ohanbí. Hned po návratu šel za naším kondičním trenérem a dal mu úhledně zabalenou krabičku se slovy: „Hele, Láďo, když jsi s námi nebyl v tom Rakousku, tak mě tvoje žena poprosila, jestli bych jí tam tohle nekoupil. Že prej chodíš domů utahanej jak čubka. Tak jí to prosimtě předej, bůhví kdy já jí uvidím.“ Nikdy nezapomenu co se dělo pak, Láďa nám nasadil tejden takovejch tréninkovejch kapek, že jsme skoro blili krev.

Paleta Miloslavových nápadů je nezměrná. Jednou někde na kožním oddělení šlohnul orazítkovaná předvolání na venerologické vyšetření a rozeslal je několika slušným holkám s tím, že byly nahlášeny jako šiřitelky pohlavní choroby. Pak si šel sednout do čekárny a velmi empaticky sdílel jejich rozčilení. Anebo na svatbě Marty s Tondou sesbíral špunty od vína, opálil je svíčkama a nalíčil maltézského psíka Tonckovy protivné hysterické tety Líby na černo. Milostivou málem trefil šlak a Milda jí přeochotně pomáhal vyšetřovat, kdo ten nehezký čin spáchal. Na svý akce občas vynaloží i značné pracovní a organizační úsilí. Před pár lety byli jeho rodiče na dovolené v Itálii a on slíbil vyzvednout je při návratu na letišti. Museli jsme se hodit do gala, sehnal dvě dětičky, vrazil jim do rukou kytice a v příletové hale jsme rozvinuli jím vlastnoručně vyrobenej transparent „Signora e signor Blazek. Diamo il benvenuto alle star del cinema italiano.“ Když se pak pan a paní Blažkovi vyšourali s kufříčkama na plac, stali se terčem zvědavých pohledů poměrně slušného davu. Pár lidí se dokonce připojilo k našemu potlesku. Myslím, že někteří jedinci dodnes dumají, cože to za hvězdy italského filmu tam tenkrát ta delegace vítala. Vzpomínám, že paní Blažková si povzdechla: „Mohli jsme čekat, že ten náš pošuk zase něco vymyslí.“

Někdy do svých provokačních pletich začlení i haranty. Kamarádka Jana vyprávěla, že když marodila, Milda se nabídl, že vezme její pětiletou dceru do zoologické. Po jejich návratu zjistila, že holčička má na krku zavěšenou cedulku „Jmenuji se Sárinka a ztratila jsem se. Doveďte mě k prodejně erotických pomůcek v Budějovické ulici, odtamtud trefím domů.“ Honza zase připojil historku, jak za ním přišel jeho vnouček Martínek a ohlásil, že strejda Milda mu řekl, že někteří draci z pohádek nechtějí od pana krále princeznu ale prince, protože dávají přednost chlapečkům. A že prej má jít za dědou Honzou, kterej mu to všechno pěkně vysvětlí. „Já toho chlapa snad přerazím,“ okomentoval to postiženej děd.

Ale omyl, nepřerazí ho! Nepřerazí ho ani Jana, ani já, ani protivná hysterická teta Líba, ani trenér Láďa, prostě nikdo. Byla by to svatokrádež. S Miloslavem je totiž sranda, byť našinec musí někdy skousnout, že je namířená právě na něj. A jak je všeobecně známo: Kde sranda, tam boží požehnání!