Cesta proběhla v pohodě, po desáté hodině jsme stanuli před dceřiným domkem, vyměnili jsme řidiče, pánečka posadili dozadu k pejskovi a hurá na pole. Z Dolánek je to, co by kamenem dohodil a než jsme se nadáli, byli jsme tam. Tak velké pole jsem fakt nečekala, lidí bylo docela dost, ale vzhledem k rozloze to nebylo tak hrozné.

Zaregistrovali jsme se, nechali zvážit košíky, a s dcerou jsme šly k udanému místu sběru. Tedy řeknu vám, že tak velkou úrodu jsem v životě neviděla a že už jsem toho viděla hodně. Jahod bylo tolik, že do košíků málem padaly samy. Ke dvěma košíkům během sběru přibyl ještě jeden, který jsme našli v řádku a malá bedýnka. Mezitím se začaly kupit mraky a vzhledem k tomu, že foťák jsem měla u sebe, jala jsem se místo sběru fotit nebe a okolí, dcera to zvládla za mně. Uběhla asi hodina a my jsme konstatovaly, že nebudeme hamouni a to, co jsme nasbíraly, nám bohatě stačí. Domů jsme si odváželi 10 kg krásných jahod.

Cestou zpátky do Dolánek bylo domluveno, že se na zpáteční cestě do Ústí ještě zastavíme v Kopistech a na oběd nás dcera pozvala do Lovosic. A teď něco možná pro zasmání, já jsem se moc nesmála. Zpátky jsme měli jet oběma auty. Muž vzal ze stolu klíče od auta a v tom mu dcera říká, proč má klíče od jejího auta? Ten se zarazil a ptá se, kde jsou klíče od našeho. A začalo se hledat, jenže klíče nikde. Abych pravdu řekla, tak jsem si připadala jako v grotesce, na nadávání jsem se tentokrát nějak nezmohla. Vrátili jsme se k našemu autu a stal se zázrak, klíče tam byly. Problém byl v tom, že byly v zapalování a auto se asi naštvalo, že nám to tak dlouho trvá a samo se zavřelo. Pro jistotu zůstala rozsvícená světla. Náhradní klíče byly několik desítek kilometrů v chodbě na věšáku. Nebudu vás zdržovat, nasedli jsme do dceřina auta, vyzvedli rybu v Kopistech, v Lovosicích jsme si jídlo vzali s sebou a odjeli do Ústí. Po obědě a kávě se manžel vydal s dcerou zpátky do Dolánek pro našeho oře.

Naštěstí mu to moc dlouho netrvalo, po jeho příjezdu jsme se pustili do zpracováni jahod. Abych nezapomněla, už to nebylo 10 kg, něco si vzala dcera, jeden košík zůstal v Kopistech za kapra, který spíš připomínal velrybu a něco dostala vnučka. A aby toho nebylo málo, když bylo vše hotové, praštila jsem se do hlavy o kovové otvírání dvířek nad dřezem v kuchyni. A tam jsem si konečně pobrečela, protože to fakt bolelo a bolí. A tak skončil jeden všední den jedné rodiny. Kupodivu jsme se všichni shodli, že to byl opravdu hezky prožitý den.