Kdysi, už hodně dávno, v šesté třídě kralupské měšťanky, při pohledu na ostatní kluky, kteří se bavili tím, že pošťuchovali holky, které to evidentně bavilo, jsem se cítil až méněcenný a zbytečný. Holky se smály, honily se s kluky po třídě, aby se posléze rozječely, když některý z  kluků, v touze po lepším poznání, vlezl holce až pod lavici.

To tedy ne, řekl jsem si, půjdu na to jinak. Pod lavici nepolezu, vzájemný stav jsme si už před časem ujasnili se sousedovic Jiřinkou při hře na doktory, napíši raději dopis.

Vzal jsem si papír a nadepsal ho:

„Ahoj Mirko! Rozhodl jsem se, že s tebou budu chodit…“ a tak dál, vše si už nepamatuji. Papír jsem pečlivě složil a o přestávce jsem ho, pln sebevědomí, strčil Mirce do ruky.

Její reakce byla rychlá. O další přestávce mi strčila do ruky můj pečlivě složený papír se svojí odpovědí. Ta začínala následovně:

„Milý vole! Tak na tebe jsem zrovna čekala.“

Celý obsah její odpovědi si nepamatuji, pouze tento úvod. Milý vole! Bylo to drsné prozření. Nemá to cenu dál rozvádět. Tato naše vzájemná korespondence se, bohužel, později ztratila ve víru mých častých stěhování.

Přinesla mi však do dalšího života jedno velké ponaučení. A sice – dvakrát měř a jednou řež. A když nevíš co a nemáš potřebnou zkušenost, tak raději drž hubu.
K  ženskému pohlaví jsem však v žádném případě nezahořkl a své seběvědomí jsem si napravil o pár let později v tanečních.

Po 45 letech od konce měšťanky jsme se s Mirkou na prvním a bohužel i posledním třídním srazu setkali, popovídali si a já jsem se chránil toho, vzpomenout na ten nešťastný dopis. Ona o tom naštěstí nemluvila. Asi na tu záležitost zapomněla. A tak jsme si dali pusu. První a také poslední. Trochu pozdě. Bohužel. Tenkrát ve škole bych ji uvítal raději.