Rozhodnutí vnučky mě potěšilo; potřebuje si odpočinout od práce a posledního ročníku vysokoškolského studia. Po nějaké době jsem vyzvídala, které lázně si vybrala, a byla jsem zklamaná, prý to odloží. V den mých sedmdesátých narozenin jsem pochopila. Bylo to rodinné spiknutí. Dostala jsem dárkový poukaz na týdenní pobyt v lázních v Bechyni.

                                                           Park v lázeňském areálu

Tak jsem tady. Je červnová neděle, odporné vedro, stéblo trávy se nepohne, a když náhodou přijde poryv mírného větříku, každý hltá alespoň trochu osvěžení. V den příjezdu absolvuji zdravotní vstupní registraci a zbytek dne mám jen málo povinností, vlastně dvě: nepřijít pozdě na oběd a na večeři. Stihnu obojí. Moji blízcí mi zaplatili stravování v salónku, který je proti velké jídelně klimatizovaný, malý a útulný. S ochotnou a usměvavou obsluhou se dobré jídlo konzumuje skoro samo. Káva po obědě z místního kávovaru je excelentní. 

                                                             Lázeňský dům Libuše

Co s načatým horkým dnem? Většina hostů se ukryla v pokojích, kuřáci obsadili zastřešenou terasu, kde se pohyboval jen dým z cigaret. Přece nezalezu! Cestičkami mezi vysokými stromy se vydávám po okolí, potkám jednoho kluka se dvěma psy, který na můj dotaz, kam cesta vede, prozradí, že nikam. Tedy vlastně prý mezi nějaké domy. Dojdu za nejbližší zatáčku a vezmu zpátečku.

                                                               Z podchodu rovnou za nosem

I když slunce spaluje a já si čepici nechala v pokoji, vydávám se přes Duhový most, po kterém jezdí auta i vlak a který se tyčí nad Lužnicí. Směřuji na Náprstkovu vyhlídku, kde si impozantní stavbu přes řeku mohu v klidu vyfotit se sluncem za zády. 

                                                                  Duhový most

                                                                         Lužnice

Na zpáteční cestě jdu po opačné straně a těším se z pohledu na osamělou loďku a vysoké břehy.  Blížím se k lázeňskému areálu s jazykem na vestě a lahví s asi třemi zbývajícími hlty vody. Usedám na lavičku ve stínu, ale horko je tak nechutné, že to dlouho nevydržím. Na lehátkách i jen tak na trávníku se opalují většinou starší muži, sem tam nějaká babička. To bude beze mě, říkám si. V pokoji nacházím chládek, protože jsem nechala zavřené okno a zatažené závěsy. Doufám, že noc nebude tropická. A kdyby, tak v tom nebudu sama, všichni se s tím musí vypořádat. Usedám k počítači a přemýšlím, které procedury mi následující den lékařka předepíše. Snad mi zbyde čas na další procházky krásným městem, uličkami i přírodou. Těším se.

(Pokračování příště)