Neumím si vymýšlet. I když mám někdy bujnou fantazii, všechno to, co píši, je pravda. Prostě jsem to zažila a jsem do toho nějak zainteresovaná.
Tak tedy. Nedávno jsem cestovala rychlíkem. Několikahodinovou cestu si krátím surfováním po internetu nebo koukám oknem po krajině. Lesy, louky, města, a já si říkám, jak je u nás hezky.
Docela ráda také pozoruji lidi kolem. Zajímavé je, že i z maličkostí si člověk dokáže udělat o někom obrázek. Psychologové tvrdí, že člověk má svoji povahu vtištěnou do tváře. No nevím.
Známý český pediatr, profesor Matějíček jednou řekl, a to mě utkvělo velmi v paměti, že když vejde matka s dítětem do ordinace, tak se on nejprve podívá na matku, a už má o dítěti základní informace.
Rychlík přibrzďuje, zastavuje. Vystupování, nastupování, a jedeme dál. Najednou slyším, zda dovolím, jestli si může pán přisednout. Stařičký človíček, slavnostně oblečený, usedá naproti mně. Chvíli ho pozoruji, a to, co vidím a myslím si, je úžasné. Charisma. Co to je? Zvláštní dar přitažlivosti a kouzla. Z některých lidí to cítíme, už když vejdou do místnosti. Nemusí nic dělat. Stačí, že tam jsou. Já mám ve zvyku, si lidi k někomu připodobňovat. Z tohoto člověka vyzařovala důstojnost, kultivovanost, křehkost.
Jak už to bývá, starší lidé, kteří nekoukají stále do mobilu, se dávají do řeči. Zajímavé je, že někdy dokážeme cizím lidem říci mnohem více, než svým nejbližším.
Tento pán se mi svěřil, že byl v okresním městě a právě se vrací domů. Co tam dělal, mě trochu pobavilo, ale hlavně velmi, velmi dojalo. Takže, příběh začíná...
Narodil se v roce 1932. Jeho dětství bylo hezké. Rodiče, vzdělaní lidé, chtěli, aby jejich syn studoval a něco v životě dokázal. Nastoupil na reálné gymnázium, a protože právě skončila druhá světová válka, byla většina lidí v naprosté euforii, až do roku 1948. Mysleli si, jak bude pokračovat masarykovská tradice, ale když jsme nepřijali Marshalův plán, tedy plán evropské obnovy, plán pomoci poválečné Evropě, začalo se u nás nenápadně a pomalu všechno měnit. Vysokou školu zvládl v padesátých letech docela dobře, i když to znamenalo svazácké košile, agitační schůzky, a prý museli také jezdit agitovat se zábavným programem do jednotlivých zemědělských statků, aby obyvatelé vstoupili do družstva a odevzdali tam veškerý svůj dobytek a zemědělské zařízení. Dnes pro nás naprosto nepochopitelné.
On už ale tenkrát měl jiné zájmy. Byl totiž student medicíny. Tu v padesátých letech úspěšně dokončil, ale musel nastoupit na umístěnku na Slovensko. Když mi vyprávěl zážitky ze své začínající praxe, nemohla jsem uvěřit. Jsem zdravotní sestra, takže mě to velmi zajímalo. Tenkrát někteří lékaři pracovali v takových podmínkách, že si opravdu museli vystačit sami. V odlehlých místech Slovenska byl pán doktor Někdo. Bez RTG, laboratoře a jiných vymožeností dnešní medicíny. Vlastně ještě i já zažila, že doktor přiložil ucho k hrudníku a dokázal stanovit diagnózu.
Život prý utekl jako voda. Ostatně, to vím dnes i já. Stálá péče o pacienty, noční služby, později vedoucí místo na klinice. Naštěstí chápající manželka, která dokázala vytvořit zázemí a děti se rovněž „potatily“.
Takže jsme opět na začátku, v rychlíku směr Praha. Tento milý pan doktor se každý rok v červnu slavnostně obleče, vlakem se přesune do okresního města, kde vystudoval gymnázium, a kde se scházel každý rok se svými spolužáky. Jak je to možné, že právě já jediný jsem z celé třídy přežil a jsem ten poslední, který zůstal. Sednu si na lavičku před gymnázium, posedím, zavzpomínám, položím malou kytičku před vchod školy, a zase za rok se vrátím. Život je někdy složitý, ale v podstatě je krásný a stojí za to, ho žít. Tak se loučí se mnou pan doktor a děkuje mi, že si mohl krásně popovídat.
Bohumil Hrabal, doktor obojího práva, můj oblíbený spisovatel, jednou řekl, že vzpomínky jsou pro nás velkým obohacením. Člověk žije přítomností, vzpomíná na minulost, ale musí mu záležet také na tom, jakou stopu po sobě zanechá.
Můj vlak dojíždí do cíle a já se jdu kochat krásami našeho hlavního města. Těším se na setkání s příbuznými, přáteli, kamarády, lidmi mě milými, prostě jdu zanechávat stopu.
Vlastimila Kosorínová
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí…
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky…
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito.…
Narodil jsem se po dvou sestrách rodičům, kteří měli na náměstí…
Uprostřed svaťáku se kamarádi setkali, potřebovali se ubezpečit,…
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do…
Koho se lidé nejvíc bojí? No přece zubaře. I nejmužnější…
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří,…
V neděli v pět přivezl syn z Ústí vnuka Péťu, je prý nemocný a…
Jedna z výhod vyššího věku je to, že přestáváte být hlavním…
Jo, to byly časy… byli jsme oba mladí, já i Karel. On měl už svou…
Určitě jste taky nějaké potkali, jsou mezi námi a není dílem…
Můj tatínek strašně rád používal neotřelá slova. Jak jsem později…
Určitě souhlasně přikyvujete, když si u rádia s Karlem Gottem…
Když vzpomenu na své taneční v roce 1961 až 1962, vybaví se mi…
V době, ve které se odehrál tento příběh, byla v okolí mého…
Je dnes hodně nevlídně, a tak velmi ráda usedám k počítači, abych…
Jak začít na novém blogu, když jsem tady taky nová? Vzpomínky a…
Bydlení na venkově, byť za humny naší matičky Prahy, mělo svá…
„Na štíru s paragrafy“ byl za socialismu pravidelný sloupek v…
Mládí je úžasné období. Bylo mi právě 16 a půl roku a moc jsem se…
Ani nevím, jak tě nazvat. Vždyť jsem neměla pro tebe jméno. Bylo…
Život se se mnou vážně nemazlil. Bylo to dost hrozné od samého…
Už dávno všichni víme, že rosomák není pták. Olympik kdysi…
V posledních týdnech jsem byla několikrát postavena před otázku,…
Když jsem někdy po skupině neměla spoj k nám na vesnici,…
Honza byl velký kamarád mého táty. Potkali se v Klubu českých…
Za vlády jedné strany jsem měla s policajty jen samé neblahé…
„Čas strávený ve škole, byl pro mě čas ztracený a promrhaný. Byl…
Nejlepší velikonoce jsem kdysi prožívala v Mexiku. Neboť není…
Eliška stojí u okna a vzpomíná... Venku prší, houstne soumrak, za…
Naše maminka nám často vyprávěla, jak jako malá jezdívala do…
Ten rohový jednoposchoďový činžák s červenohnědou omítkou a…
Máj je memoár z mé prvotiny Láska podle Párala, která vyšla…
Na začátek článku se dávají co nejkrásnější fotky. Takovou nemám –…
Někdo klepe. Odkládám sklíčko s nachystanou a ještě…
Ukázkový úvodní text článku
Tyhle prázdniny si užiju. Tyhle prázdniny budou jiný. V …
Pardubice 1975. Husáka zvolili prezidentem a my maturujeme. V …
Věřím na předurčení člověka místem, kde se narodil a vyrostl. Jiní…
Pamatujete si na tramvaje našeho dětství? Dnes už jsou umístěny v…
Je konec prosince 1944. Sníh pokrývá zem jako těžká přikrývka a…
Protože jsem se narodila jako holka, což táta fakt nečekal. A tak…
Dvakrát nadšená jsem z nich tedy nebyla, přesouvali se pomalu…
Jako děti - já, můj brácha a ségra, jsme s rodiči každý rok…
V televizi nejde momentálně nic zajímavého, politické zprávy…
Tento příběh mi vyprávěl můj manžel a natolik mě pobavil, že jej…
Malovat pozadí je totiž zodpovědná a důležitá práce, která si žádá…
„Jednoho dne poštou ranní, růžové mi přišlo psaní.“ No, tak to…
Budu vám vyprávět příběh, který se stal před patnácti lety. A…
Ten dům stojí v Husově ulici, kousek pod náměstím a dnes vypadá…
Ten kompost tam byl snad odnepaměti. V rohu zahrady ho…
„Jak jde kroj, tak se stroj“, říkávala moje máti, když jsem se v…
Někdy se zdá, že jsme na světě jen chvíli a někdy zase, že čas se…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %
