Jsem nemožná. Nezvládám to. Selhala jsem. Maminka se o mě celý život starala a já jí to nejsem schopna vrátit. Přece ji nešoupnu do nějakého domova důchodců, kdo ví, jak to tam funguje…

Tyto věty zní čím dál častěji při debatách žen ve věku nad padesát let. Většina z nich pracuje, stará se o domácnost, snaží se pomáhat dětem s vnoučaty i rodičům, kteří zestárli a onemocněli. A když to všechno nefunguje, neklape, nejede jak po másle, jsou smutné a obviňují se, že nejsou dostatečně výkonné.

Je čas naučit se nebát říct, že jde o situaci, která je těžko zvládnutelná a pokud v ní někdo neobstojí, je to normální. Protože prostě není superhrdina, ale člověk.

„Moje devadesátiletá máma mi řekla, ať už se konečně přestanu honit a stresovat. Vyprávěla mi, že dříve sice bylo běžné, že se lidé starali o staré příbuzné a nedávali je do domovů seniorů, ale bylo to proto, že žili blízko sebe, takže to bylo snazší,“ vypráví pětašedesátiletá Iva. Její maminka je vážně nemocná a Iva za ní jezdí několikrát týdně z Ostravy do jedné vesnice dvacet kilometrů tam a dvacet zpátky. Každý den jí telefonuje, kromě ní tam dojíždí pomáhat rodinná příbuzná, které za to Iva platí. Iva pracuje jako účetní, péči o maminku zajišťuje odpoledne, večer a o víkendech. K tomu má rodinný domek a manžela, který má potíže s páteří, takže většina domácích prací je na ní. Syn žije v Praze, takže se do starosti o babičku nezapojuje. „Překvapilo mě, že mi moje máma začala vyprávět o tom, jak se žilo dříve. O tom, že když se o své rodiče starala ona, měla to jednodušší, protože bydleli na vesnici, o kousek dál, takže pro ni nebyl problém kdykoli tam zaběhnout. Řekla mi, že vůbec nechápe, jak to všechno zvládám a že si rozhodně nemám vyčítat, že bych něco nestíhala, že jsem skvělá. Rozbrečela jsem se. Mám nervy na pochodu. Nevěděla jsem, že to máma vidí takto, ale asi už na mě pozoruje, jak jsem na dně,“ říká Iva.

Čekají, až se pro starou paní uvolní místo v domově seniorů, ovšem trvají na tom, aby byl blízko Ivanina bydliště. „Chci za mámou co nejvíce chodit, nechci ji někam odložit,“ vysvětluje.

Její kamarádka jí nedávno řekla: „A nebudeš mít výčitky z toho, že mámu dáš do důchoďáku?“

Iva znovu znejistěla. „Nevím, jestli ji tam dám, až bude místo, jestli necouvnu. Je to moje selhání. Moje povinnost je se o mámu postarat, asi bych měla přebudovat vchod do domu, aby se tam dostala na vozíku a nastěhovat ji k nám. Asi jsem pro ni neudělala dost, asi bych měla zařídit převoz k nám, předělat trochu barák,“ přemítá.

Jenže současné podmínky k péči o staré a nemocné rodiče a prarodiče jsou skutečně odlišné od těch, jaké byly dříve. Jednou z největších komplikací jsou vzdálenosti, tedy to, že rodiny méně často než kdysi žijí pohromadě, blízko sebe.

„Když jsem měla mámu u nás doma, péče o ni nebyl problém. Máme velký dům, tak jsme se prostřídali a babička se u nás měla skvěle. Zemřela a to samé teď zažívám s tchánem. Jenže on se odmítá k nám nastěhovat. Tak za ním s manželem jezdíme, bydlí v jiném městě. Stojí to spoustu času, benzínu, přitom mu stejně nejsme k dispozici jak by potřeboval. Uklidíme mu, pomůžeme s hygienou, navaříme. Odjedeme a volá jeho soused, že tchán upadl, že máme přijet, že nechce do nemocnice. Je to nepřetržitý stres a cestování z místa na místo. Já bych si ho klidně do baráku vzala, on odmítá,“ vypráví pětašedesátiletá Marcela.

Zatímco v roce 2015 žily v České republice dva miliony lidí ve věku šedesát pět let a více, v roce 2050 jich budou tři miliony. A teď pozor, nejrychlejší nárůst zaznamená skupina ve věku osmdesát pět a více let. Znamená to, že bude přibývat lidí ve věku nad šedesát, jejichž rodiče budou ještě stále žít a většina z nich už ale bude více či méně odkázána na pomoc druhých. Jinými slovy, čím dál více lidí bude v situaci, kdy se bude starat o své staré rodiče, přestože sami budou stárnout a jejich zdravotní stav, celková kondice a výkonnost se bude snižovat.

A právě vzdálenosti a to, že lidé nejsou se svými starými příbuznými v denním kontaktu, bude situaci komplikovat.

„Když je člověk se seniorem v denním kontaktu, vidí, jak na tom dotyčný je. Jak se pohybuje, jak je schopen se obsloužit, jak zvládá péči o sebe i domácnosti. To nepozná, když jen jednou týdně přijede k babičce na kávu,“ uvedla Kateřina Bohatá, která vede telefonní Linku seniorů.

Připomněla, že péče o starého nemocného seniora obnáší například i to, aby měla jeho rodina přehled, zda má v pořádku všechny smlouvy týkající se bydlení, energií, zda správně bere léky, být v kontaktu s jeho lékaři. A to vše zabírá čas a energii.

V jedné rodině nedávno zjistili, že dědeček, který žije sám, přestal platit nájemné. Vždy s ním chodíval na poštu, odmítal zřízení účtu v bance. Prostě, když mu pošťák přinesl důchod, šel pak na poštu zaplatit nájem. Rodina byla v šoku, když je majitel domu kontaktoval a sdělil, že děda neplatí. „Pak nám došlo, že dědečka už prostě cesty na poštu vyčerpávaly, tak to vzdal. Nic nám neřekl. Naše chyba, měli jsme tyhle technické věci už dávno vzít do svých rukou. Nenapadlo nám, že už je na tom tak, že některé běžné věci prostě hází za hlavu,“ vypráví paní Jana, jejíž tatínek má dvaadevadesát let, žije sám a odmítá možnost, že by si zažádal o domov seniorů.

„Péče o nemocného je vždy velmi náročná, ať už jde o pacienta v jakémkoli věku. Je proto dobré si to připustit a nemyslet si, že vše musíme zvládnout. Naopak, je třeba si vše promyslet a říct si o pomoc. To není selhání, naopak,“ uvedla gerontoložka Iva Holmerová.

„Nejhorší je, když se péče o seniora týká jen jednoho člověka. Není v ničím silách to dlouhodobě zvládat,“ upozorňuje Kateřina Bohatá.

Všichni, kteří se pohybují v oblasti péče o staré a nemocné lidi, čím dál častěji mluví o tom, že by se pečujícím měla věnovat větší péče. Nevytvářet ve společnosti dojem, že pokud někdo v této oblasti selhává, je to sobec či slaboch. Naopak, je lepší mluvit o tom, že péče o staré a nemocné příbuzné je vyčerpávající, obdivuhodná, náročná a současný styl života ji dělá ještě náročnější než bývala dříve.

Nezvládám to. Jsem unavená a brzy se zhroutím. Potřebuju nutně pomoct. Musíme se zapojit celá rodina nebo vymyslet, jak se společně finančně podílet na tom, abychom sehnali profesionální pomoc. To jsou věty, které by měly znít častěji, než zní nyní a nikdo by za ně neměl být odsuzován.