Rodička i porodní bába, asistující u domácího porodu, si určitě oddechly a šťastně se rozesmály. Bohužel, nejsem schopen si tuto, pro mne tak důležitou událost, vybavit. Ani dlouhé procházky s maminkou po břehu Oharky. Přes boudu starého proutěného kočárku jsem toho moc neviděl. A i kdybych viděl, ještě jsem svět kolem sebe příliš nevnímal.

Teď si však prohlížím staré, zažloutlé fotografie řeky, dětský kočárek s velkou boudou, matku v letních květovaných šatech a otce, který mne zvedá vysoko nad hlavu. Je tam i sestra, která zvědavě nakukuje do kočárku a uvědomuje si, že už nebude jedináčkem.

Jednotlivé obrazy dávných dějů mi teď vyvstávají před očima jako jakási zvláštní výpravná feérie. Vůbec nerespektují chronologii života, objevují se přede mnou v nevyzpytatelném sledu, aby vzápětí nato mizely a uvolnily místo obrazům dalším. A já se bláhově pokouším těm pomíjivým obrazům dát v následujících řádcích nějaký smysl a řád.

Já s maminkou na břehu Oharky

Alba starých fotografií vypráví dávné příběhy. Některé z nich mají své pokračování v současnosti, jiné jsou bohužel již dávno uzavřené. Ten současný příběh se do alba teprve ukládá. Jaká bude asi jeho konečná podoba?

Pokaždé, když otevřu svou, poměrně velkou sbírku starých pohlednic, nevidím jen mizející, nostalgický svět starých časů, ale pohlednici i otočím, abych se alespoň na chvíli ponořil do života těch, kteří měli v té době potřebu někomu cosi sdělit, pozdravit ho, nebo mu třeba vyjádřit lásku. A zvláště, pokud jsou těmi pisateli naši nejbližší.  Rodiče či blízcí příbuzní.

„Holešov na Mor. 20/VIII.35

Milčo,

Dík za Tvůj dopis, který mě nevýslovně potěšil! Stýská se mi nesmírně po Tobě a každá zpráva od Tebe jest mi vzácností. Jsem právě na revizi v  Holešově, myšlenkami jsem však neustále u Tebe. V dopise více! Líbá tě Jenda“.

Tak tento pozdrav, například, psal otec mojí matce ze své služební cesty za obchodem v roce 1935.

Dnes, na rozdíl od časů našich rodičů i prarodičů, je prostor pro vzájemnou komunikaci díky internetu a nejrůznějším sociálním sítím daleko rozsáhlejší a rychlejší. Z pohlednice, na které je napsáno – stýská se mi po tobě – však člověk přímo cítí až teplo lidské ruky, která toto vyznání před mnoha a mnoha lety napsala. 

Když si pročítám mnohdy až intimní korespondenci svých nejbližších, cítím skoro jako svatokrádež, když procházím jejich životem. Ale také při tom přemýšlím, co jsem vlastně po nich geneticky zdědil. Vzpomněl jsem si na to kdysi, na malém dejvickém hřbitově, pár dní před dnem, kdy vzpomínáme památky svých nejbližších zemřelých. Oba rodiče tam leží vedle sebe a já jsem mohl při pohledu na jejich náhrobek, a i dnes při pohledu na jejich obsáhlou korespondenci, jim jenom takto, do té pomyslné věčnosti, za vše poděkovat.

Následující milý pozdrav byl napsán mou matkou a adresován otci. Přesně za čtrnáct dní po uvedeném datu se v Praze narodila moje sestra. Já jsem měl v  té době na svůj první novorozenecký křik ještě pět a půl roku času.

Na dědu Bauera z matčiny strany nemám příliš mnoho památek. Jen jednu. A smutnou. Nedožil se  konce první světové války.  V červnu 1916 píše svému příteli Matějíčkovi do Lkáně u Klapého, kde měli moji prarodiče malé hospodářství:

 „Drazí přátelé!

Já vás mnohokrát pozdravuji. Zasílám Vám na ukázku moji podobenku na památku válečné doby z  roku 1916"

Děda se pádu Rakousko-Uherska a nové republiky nedočkal. Padl kdesi daleko na haličské frontě. A určitě ani nevěděl, za co vlastně bojuje. Moje matka si otce příliš neužila.  Když válka začala, bylo jí pouhých šest let.

Rodiče

Maminka

Svatba rodičů

Otec byl frajer

* * * 

Pokračování příště.