Přeložím: Bochánek je jistý Vlasta Havlík a tuto přezdívku získal, když se coby fotbalová hvězda přeboru okresu Děčín řítívával na branku soupeře a hulákal „hoďte mi sem pěknej bochánek“. Špindíra neboli Honza Janáček si své vulgo vysloužil, když byl načapán, jak na čundru vaří partě polévku z vody z rybníka, a pseudonym Skopčák pro pana inženýra Horsta Hentschela jaksi logicky vyplynul z historické národnosti jeho rodiny. Varan se říká Špindírově manželce Zdeničce, anžto je stejně nebezpečná jako tento komodský ještěr a navíc jí narostl solidní podbradek. Zelenou příšerou čili Green Monster pojmenoval Špindíra svou milovanou stařičkou rozrachtanou Škodovku, a to podle legendárních vozů amerických bratří Arfonsů, které v 50. a 60. letech minulého století dosahovaly rychlostních rekordů. Rio de Mašíno se říká kempovacímu areálu s rybníkem u Varnsdorfu, o jehož vybudování se zasloužil někdejší tamní starosta Mašín. Dá se tam i „mrskat voda“, čili rybařit.

Mám rád přezdívky, pseudonymy, vulga lidí, ale i věcí a míst. Bývá v nich zakonzervován lidový smysl pro srandu a také o svých nositelích něco prozrazují. Musejí ale mít ducha, nejlepší je, když vzniknou z nějaké konkrétní události nebo z vlastnosti příslušného držitele, případně z nějakého podobenství. Nositelé přezdívek jsou vlastně tak trochu celebritami. Veřejnost si na nich prostě všimla něčeho, co stojí za pozornost, a rozhodla se to zdůrazňovat. Třeba v naší vsi žil jistý pan Šulc, který se široko daleko proslavil tím, že dokáže za večer vypít i šestatřicet piv. Takže se mu říkalo Houba a jeho sláva ozářila celou rodinu – manželce nikdo neřekl jinak než Houbovka a nezletilému synkovi Malej Houba. V hospodě u „Šizuňka“ Kučery s ním často u stolu sedával Starej Kejsy, tedy nádražák pan Malý (alias Casey Jones, mašinfírů král, ze známé trampské písničky). Měli jsme vůbec tenkrát ve vsi mnoho pozoruhodných přezdívkových celebrit. Energické zelinářce Šimkové, která vzhledově připomínala indiánskou stařenu z tehdy populárních německých „oldshatterhandovek“, se říkalo Velká náčelnice Celerová nať, sexuálně hyperaktivnímu promítači místního kina panu Koškovi Chlívoš, holič Siebert byl Pačmuch (zřejmě podle jeho záliby stříkat lidem na palici kolínskou), obecní policajt Baudyš byl samozřejmě Šerlok, instalatér a topenář Kopal byl Rourič nebo Sajrajt. A tak bych mohl pokračovat. Měli jsme například ve svých řadách i Madam Kapavku, což byla paní Marie S., která údajně v mládí nakazila několik místních hřebečků nepříjemnou chorobou (ale o tom já nic nevím, když jsem dosáhl hřebčích let, ona už byla v silně pokročilém věku).

Dlužno ale říci, že jsme v naší opřezdívkované obci žili svorně. Nezbytné předměty jsme nakupovali v Neckermannovi, jak jsme nazývali prodejnu Smíšené zboží, kde pan Andresík měl vše od ponožek přes hřebíky, žárovky, hrnce, jádrové mýdlo s jelenem, krumpáče až po houpací koně (starší spoluobčané si možná ještě vzpomenou, jak jsme za totáče civěli do propašovaných neckermannských katalogů, co všechno ti imperialisti mají). V neděli obvykle pánové Houba, Pačmuch, Chlívoš, Sajrajt, Kejsy a ostatní vyvedli vymydlené rodinky na Estádio Maracaná neboli na fotbalové hřiště za kostelem, otcové čuměli, jak to naši kluci válej, zatímco matinky s ratolestmi se odebraly na kafíčko a dortíček do Kiki baru (tedy do kiosku paní Bursíkové, přezdívané podle počtu jejích koček Čičibába). Jojo, tak to v té naší vísce, kterou někteří nafoukaní pražští lufťáci přezdívali Prdelákovice, chodilo.

Je evidentní, že přezdívky jsou pozitivní součástí národní kultury. Určitě patří do pestré kytičky folklórního bohatství. Jak jsem již řekl, mám je moc rád. Za vrcholný výtvor v této oblasti považuji přezdívku jedné ženské postavy v jistém italském filmu (myslím, že se jmenoval Dostihová horečka). Ona žena se vyznačovala řekněme silným dechem a její okolí ji nazývalo „Mohutný monsun vanoucí ze sloní řiti“. Takže, přátelé, folklóru zdar, přezdívky chraň!