Před několika desetiletími však hodně novodobých náhrobků leželo, zeď kolem se rozpadala a celý prostor takřka výhradně ovládl břečťan. Vysoké stromy dokreslovaly až divoký ráz, leckde vyrůstal mladý stromek přímo z opuštěného hrobu. A bývalá márnice svým stavem dokreslovala obraz zmaru a zapomenutí.

Pro židovské náboženství jsou ostatky předků posvátné, místo odpočinku se nesmí měnit či narušovat, o šabatu – od první páteční hvězdy po tu sobotní – se sem nechodí, i zde platí nerušit, byť již dávno spící. Dávnověké rituály se stále dodržují a hřbitovy pečlivě udržují – jenže tady není nikoho. Desítky rodin, jež tu žily, jsou nenávratnou minulostí, nelítostný osud vymazal jeden národ a vyhnal druhý, neklidná země se stále ještě nevyrovnala s křivdami a utrpením.

                                                                          Náhrobní kameny na hřbitově ve Čkyni. FOTO: M. Bártík

A přece je tu jeden člověk, byť pokřtěný, kterému ten smutný stav nedává spát. Chodí posekat kopřivy, vyřezává nálety, trhá břečťan a čistí náhrobky. Domluví se s kameníkem a neúnavně staví zpět popadané stély – ty novodobé, velké a těžké poničil čas a vandalové. Ty prastaré se jen nahýbají, pevně vězí hluboko v zemi. Je třeba spravit rozpadající se obvodovou zeď. A tehdy se dr. Jan Podlešák, do sametové revoluce učitel, po ní profesor na Jihočeské univerzitě, obrací na obec. Dostává materiál, jen pracovníky si musí sehnat, požádá tedy tehdejší skupinu Ochránců přírody a zeď je úspěšně opravena - tak jsme se seznámili. Poprosil ještě o pomoc s čištěním, s maminkou pak chodíme s kyblíkem a kartáčem, drhneme kameny osvobozené z břečťanové pokrývky, až spolu s ostatními je dokončen poslední dětský náhrobek u zdi, uklizeny větve, vysvobozené náhrobní kameny září v odpoledním slunci a skrze krásně zrenovovanou pietní síň přicházejí hosté. Je jich plný hřbitov, jak asi za starých časů býval při pohřbech, u kterých žádný soused nechyběl. Toho dne roku 1995 byl opravený a vyčištěný hřbitov znovu zasvěcen. Krásný hlas kantora Arnošta Neufelda se nesl korunami stromů, poprvé zazněla jména čtrnácti posledních židovských obyvatel ze Čkyně a okolí - jejich osud se jmenoval Osvětim. Tak alespoň zde ostatky předků mohou dál v klidu a bezpečí čekat na vzácné návštěvy příbuzných z dalekých zemí, občasné kamínky na náhrobcích prozrazují jejich „Nezapomínáme“.

Na pamětní desce zůstala připomínka této události vedle kdysi tak krásné pietní síně. Jenže zub času zapracoval, potřebovala by po skoro třech desítkách let pár oprav, dokončená úplná renovace náhrobků z posledních let však majitele – Židovskou obec Praha, respektive najatou firmu Matana, vyčerpala. Zatím její čas nepřišel. Zato hřbitov dnes září, jakoby nejstarší náhrobky ani nepatřily do 17. století. Jejich řady tvoří ucelenou část, kterou zhruba uprostřed rozděluje prázdná řada od zbytku hrobů novodobějších. Zde stojí jediný mramorový náhrobek. Nese jméno Mathes Bloch – první rabín nové synagogy postavené roku 1828.

Dnes v původní kráse zářící bývalá synagoga ve Čkyni slouží jako místo k setkávání – původní význam, v hebrejštině bejt kneset (místo shromáždění) – je tedy naplněn. Najdete zde kromě jiného informační centrum, kde jsou k dostání veškeré materiály i databáze hřbitova. Na webových stránkách https://synagoga-ckyne pak video s průvodcem nejpovolanějším – Jaroslav Achab Haidler přečetl – spíše prsty než očima, i ty nejvíce časem poznamenané stély a skutečně láskou prodchnutá poslední slova, jež obsahují.

Jindra Bromová