O křehkosti stáří
Ilustrační foto: pixabay

Téma následujícího článku jsem měla v hlavě dlouho. Přemýšlela jsem, jestli se hodí na tento portál. Je přece pro aktivní seniory. Téměř všichni se v příspěvcích prezentují a jsou prezentováni jako plní elánu, činorodí, optimističtí.

Je to jistě povzbuzující, podnětné pro ostatní čtenáře. Tento portál je jedinečný. Umožňuje lidem uplatňovat některé zájmy, najít si přátele, nabízí spoustu zajímavých článků, informací a fotografií. Někdy se mi ale zdá, že je zde až příliš optimismu. Vždyť stáří není jen radostné.

Když jsem byla hodně mladá, myslela jsem si, že staří lidé jsou psychicky silní. Zocelení životem. I to, že už jim na něm ani moc nezáleží. Už mnoho let vím, jak jsem se mýlila. Stále více vnímám, jak je stáří křehké a zranitelné.

Viděla jsem, jak stárne maminka. Několik let poté, co onemocněla Parkinsonem, se musela přestěhovat do domova pro seniory. Doma se bez pomoci už neobešla. Ubývaly jí síly. Sotva chodila s oporou, pak už vůbec ne.  Hodně zhubla – na lůžku byla sotva vidět. Moje vždy statečná maminka jako by v posledním roce všechno vzdala.

„Nikdo nemiluje život tak, jako starý člověk.“ Sofokles

Také já cítím, že stárnu. Některé věci mi připadají obtížnější. Nebývala jsem moc bolestínská. Celý život jsem věděla, že se na sebe můžu spolehnout. Čím jsem starší, tím víc mě znepokojují záležitosti, které jsem dřív zvládala snadno. Jsem víc nejistá. Nejspíš nakonec vždy všechno zvládnu. Líp, nebo hůř. Protože mi nic jiného nezbyde. Nemám však objektivní důvody k přílišnému optimismu.

Výzkumy dokládají, že optimismus má genetický podklad, je ale ovlivněn i zkušenostmi. Na rozdíl od optimismu je pesimismus dle některých vědců naučený na základě špatných zkušeností. Jednou z důležitých otázek je vztah optimismu ke skutečnosti. Někteří psychologové uvádějí, že šťastní lidé podléhají tzv. pozitivním iluzím, to znamená, že skutečnost vnímají zkresleně, nadhodnocují vlastní možnosti kontrolovat běh událostí ve svém životě a nahlížejí na svou budoucnost nereálně optimisticky.

Patřím k těm, kteří na svět pohlížejí s realistickým skepticismem. Což ovšem neznamená, že se neumím radovat z každého dne a těšit se na dny další. Dřív jsem viděla svět optimističtěji, změna přichází se stářím.

Nejspíš je obdivuhodné, co někdo ve svém věku dokáže. Důkazy toho máme na tomto portále téměř denně. Jenže předpokladem pro to je zdraví. A to člověk příliš ovlivnit nemůže. Obdivuji lidi psychicky čilé, kteří se snaží být aktivní i navzdory svým zdravotním problémům a omezením. I takových je hodně. Mnozí již nejsou plně soběstační. Pro někoho také nejspíš není snadné požádat o pomoc.

Bezpochyby je dobře, když senioři jsou, když jsme my senioři, aktivní. Ale aktivita každého má své limity. U někoho musí končit třeba při procházce okolo domu.

 

 

 

„V posledních letech jsem si celkem zvykla, že každý nový rok je horší než předešlý. Všechny problémy, svízele a bolesti jsou jaksi naléhavější a hůře řešitelné, a kdybych se sebevíc snažila, nic s tím neudělám. Protože právě to jsou symptomy stáří. Pokud náhodou nepatříte mezi borce, kteří si jdou v devadesáti skočit padákem. Já, ač dosti proslulá elánem a optimismem, bych občas radši odněkud skočila bez padáku. Můj klad spočívá v tom, že to neudělám.“ (Ivanka Devátá: Jak jsem se zbláznila. Praha: Motto, 2013, s. 77.)

 

 

 

Zpět do rubriky Zpět na homepage
Váš příspěvek do diskuze:
50 komentářů
Jitka Caklová
Jen tak pro zajímavost si zkuste poslechnout, co na nejen tyto "problémy" a ne jen pro seniory říká Jaromír Schmidt, po přestávce v 54:39 - 1:01:19 v tomto bloku https://www.youtube.com/watch?v=n_fxhJogGWg Věřte mi, sama jsem si tím prošla a možná pro někoho budu ještě větším bláznem :-)
Jitka Caklová
Pan Tomáš Hajzler v roce 2008 napsal: "Memento mori a carpe diem jsou tak jako bratr a sestra. Když si uvědomím svou smrtelnost, dojde mi, že v peněžence mám několik stokorun a NIKDO mi nepůjčí. Je to něco, s čím se potřebuji naučit hospodařit. Carpe diem mi zase napoví, co všechno se s těmi stokorunami v peněžence dá udělat." K tomu není co dodat :-)
Jitka Caklová
Věro, já vím, že jsi mě neměla na mysli, stejně jako vím, že mně nemají na mysli ti, co píší o přehnaných optimistech. Od raného mládí, když jsem musela vstávat ve čtvrt na čtyři, abych byla včas v oficiální práci, po práci s rodiči pracovat na poli, když jsem viděla spoluzaměstnance v předdůchodovém věku, kteří měli 4 týdny dovolené a já jen 14 dnů, oni dost peněz na dovolenou v Jugoslávii, které já neměla, tak jsem se secsakramensky těšila, až budu stará. A teď když všechno mám, včetně permanentní dovolené, tak jsem přehnaný optimista? Pro Tebe ne, pro jiné možná ano, ale stále je to můj život.
Libuše Křapová
Věrko, včera při vycházce na Rejvíz jsme v lese potkali paní se psem. S paní tak okolo pětasedmdesáti jsme se dali do řeči. Fenka si nás přátelsky očichala, nechala se pohladit a pak poblíž prozkoumávala okolí. Byla poslušná a na volno. Směska boxera a vlčáka, prý patnáct let. Tím jsme se dostali k věku. Paní se smála, ta holka je pořád jako štěně, že ona přijde domů a skoro padne, a fenka si začne hrát. Říkám - no jo, ale ona neví, že je stará. Tak se podle toho nechová. Rozesmáli jsme se všichni tři. Já si totiž až pak uvědomila pravdu, kterou jsem vyslovila. My lidé víme, že stárneme a každý z nás se s tím vyrovnává po svém. Někdo to popírá, odmítá svůj věk a snaží se za každou cenu dělat vše jako dřív. Sem řadím i přehnané optimisty. Někdo sedí doma a na všechno reaguje odmítavě s tím, že už je starý a jen naříká, jak bylo dřív lépe. A mezi tím se pohybuje vrstva lidí, kteří vědí, že jsou staří, občas si zabrblou, občas radostně poskočí a zbytečně sebe neřeší. Všechny tyto kategorie jsou pouze orientační a podle psychického ladění. Ne podle zdravotního stavu. Protože i poměrně zdravý senior může být pesimista a na všechno nahlíží tímto pohledem,a naopak, paní se dvěma francouzskými holemi je spokojená a šťastná, že si stále dokáže sama nakoupit, i když si je vědomá, že zítra to tak být nemusí. A ta první kategorie - tu popisovat nebudu. Stačí občas pustit televizi. Prezentuje se jich tam dost.
Věra Ježková
Děkuji vám za další komentáře. Jitko, tebe jsem na mysli neměla. Taky si žiju svůj život tady a teď, a přesto mě zajímají i odborné názory na různá témata. Pane Dvořáku, máte samozřejmě pravdu.
Jitka Caklová
Dovoluji si ještě jeden komentář. Citát zařazený v článku: „Nikdo nemiluje život tak, jako starý člověk.“ Sofokles, a pro mě je to neoddiskutovatelný fakt. Mně je opravdu jedno co dokládají vědecké výzkumy, já vědecké publikace nečtu, mně jsou k ničemu, stejně jako to, co uvádějí psychologové, já žiju svůj život tady a teď, a jsem šťastná, že jsem se dokázala zbavit "zbytečností", kterými jsem si v minulosti, SAMA SVÝM MYŠLENÍM, stěžovala život. Pokud se Věře zdá, nebo je jí nepříjemné, že příliš hýřím optimismem, tak co jako já s tím. Sama vím nejlépe, čím jsem si ve svém životě i ve svých začátcích na tomto portálu prošla. Vše je o sebepoznání, sebe přijetí a ne každý to dokáže skousnout. Pokud by bylo mé přání splnitelné, tak bych všem lidem přála šťastné a spokojené stáří. Bohužel vím, že v moji moci to není.
Jan Zelenka
Já si dovolím ještě jeden komentář. Je to citace z glosy "O různé chvále stáří" z mé knihy "Kdo říká, že stáří je moudré?" "Ono zestárnout není žádné umění. Umění je vzít tento fakt na vědomí a zkusit v něm najít něco přiměřeně pozitivního. A tak se snažím žít. Někdy je to docela obtížné, ale vědomí určité svobody stáří mne vždy probudí k novému životu. Nemusím brzy ráno vstávat, abych byl na šestou v zaměstnání, mohu si dovolit i ten luxus nedělat třeba vůbec nic, jen se dívat do stropu, nebo ven z okna a naslouchat štěbetání ptáků, nebo se docela potichu vracet do dob, kdy stáří bylo pro nás pojmem zcela neznámým. A hlavně být rád, že jsem pořád na světě. Stáří je rozporuplné. Je plné moudrosti i toho bláznovství, plné naděje i zmaru, mnohdy bohužel i intenzivního využívání „výhod“ našeho zdravotnictví, ale také víry v život a ve svobodu svého konání." Nejsem pesimista, ani optimista, ale realista. A snažím se žít. Moudrý článek, Věrko.
Blanka Lazarová
Jani Šenbergerová, ... :-) :-) :-)
Alena Švancarová
Ale článek není jen o tom,že ve stáří je vše horší,pisatelka zminuje,že se jí zdá,že tady senioři hýří příliš optimismem.
Lenka Kočandrlová
Zatím se mi nic neděje,cítím se jakžtakž dobře,když mě něco bolí,tak obvykle jen v posteli,jak si lehnu.Na horší a smutnější budoucnost příliš nemyslím,až to přijde,tak teprve to (asi) budu řešit.
Jitka Caklová
Podle mého názoru Věra srovnává iluze svého mládí se svojí realitou v pozdním věku. Je velký rozdíl v tom, na co a jak jsme se od mládí připravovali a zároveň je velký rozdíl v tom, zda takovýto článek plný beznaděje napíše osmašedesátiletá žena, nebo by ho napsala devadesátiletá stařenka. Naprosto chápu, že všichni jsme z recyklovatelného materiálu, nikoliv však recyklovaného dle stejného receptu. Já jsem například v 68 letech to nejdůležitější rozhodnutí měla teprve před sebou a věřím že i hodně hezkého mám ještě před sebou. Lidstvo se přece skládá z jednotlivců, stejných jako jsem já, Jana, Věra ............................... Nejhorší je ztratit naději ♥
Jana Šenbergerová
Přicházíme bezmocní, odcházet můžeme navíc ještě nemocní. Naše nemoci jsou zcela v naší kompetenci bez ohledu na to, jestli s tím souhlasíme, nebo ne. Šťastný každý, kdo uměl žít tak, aby se jim co nejvíce vyhnul. Nejsme tu proto, abychom se měli dobře, ale když to tak je, určitě je to lepší. Jsme tu, abychom pochopili. Jenomže většina většinou pochopit nechce. Všichni jsme jen z recyklovatelného materiálu. Pochopíme-li, může být po recyklaci líp. Tohle je můj pohled na věc a nemění nic na tom, že se mi líbí, jak Věra zrekapitulovala, co sama zažívá a vidí, co prožívají jiní. V něčem jsem optimista, v něčem pesimista. Pokud jde o život, tak spíše to první. Pokud jde o lidstvo, pak vidím spíš černě. Ale jen proto nepřestane existovat duha.
Jana Jurečková
Vím, že stáří je křehké. Vidím to na své mamince. Je jí 90 let. Bydlí v bytě sama a můj bratr, který má auto tam každou sobotu jezdí. Já takovou možnost nemám. V duchu si říkám, kam se poděla ta milá, sebevědomá žena plná optimismu a elánu. Teď je úplně jiná a s obyčejnými věcmi si neví rady. Snaží se, ale nemá dostatek sil. Odborníci tvrdí, že ji nemáme nutit, aby šla do domova důchodců, pokud nechce sama. Já jen chtěla, aby byla v bezpečí a měla péči 24 hodin denně....
Hana Rypáčková
Jsem optimista a nemám nikoho, kdo by mne brzdil. Manžel aspoň říkával :"Snes se na zem". Fenka mne spíš ještě ponouká do činnosti. Chci být co nejvíc samostatná, tím pomohu dětem nejvíc. Takže brzdit, brzdit, brzdit, jen nedostat smyk..
Marie Seitlová
Zajímavá i pravdivá úvaha, ale vše záleží hlavně na zdraví. Špatně jsem se cítila po úrazu, byla jsem odkázána na pomoc. Ale vadilo mi to, tak jsem se snažila cvičit, chodit, chodit mezi lidi, byt aktivní. A zatím to jde, kéž by to ještě nějakou dobu vydrželo.
Marie Ženatová
Milá Věrko* díky moc za skutečně moudrou a pravdivou úvahu. Dnes mi přijede vnuk pokosit zahrádku, vždy na jaře to dělám sama elektrickou sekačkou, teď na podzim to už musí být benzinová - tou bych to nezvládla. Také včera mi začal syn v podvečer rýt zahrádku. I toto jsem dělávala dlouho sama - už to nezvládám. Včera dopoledne jsem jela autobusem do blízké vesničky a nafotila si překrásné záběry podzimní krajiny. Houby jsem bohužel v této oblasti nenašla, ale našla zase jiné podzimní plody, což mne velmi potěšilo. Ano, fyzických aktivit mi ubylo už od 70 roků, kdy jsem běžky a brusle přenechala nejstarší vnučce. Letos jsem bohužel ještě ani jednou nesedla na kolo. Ovšem jsem velice vděčná a šťastná, že ty svoje tři kilometry do obchodu s batohem na zádech ještě zvládám.
Marie Pudichová
Výstižné ❤️
Zdenka Jírová
Článek je rozumný a s citem. Přesto, že žiji sama, nepoléhám pesimismu. Snažím se být soběstačná, i když se už bez hůlky neobejdu. Jen těžké nákupy nezvládám, ale mám hodnou dceru, která mi je přiveze. Mívala jsem dům, chlupu zahrady. Květiny miluji, i když nic z toho již nemám. Už před lety jsem velký byt zaměnila za malý , ale s balkónem. Tam si kytičky užívám. Hlavně ale mám výbornou společnici- krásnou kočku Mejdynku. Kočky jsem chovala celý život, bez nich by mi svět připadal smutný. Jsme na sebe zvyklé a je nám oběma dobře.
Soňa Prachfeldová
Moudrá a citlivá úvaha. Jistě že staří přináší čím dál větší omezení tělesná i energie už není co bývala. Zdraví je jednoduše to nejcennější co máme. Dnes ráno jsem jela autem a v rádiu zpíval John Lennon nádhernou píseň, cítila jsem se šťastná. Pak mi řekli o kolik mi zvýšili zálohu na plyn a moje nálada klesla na bod mrazu. Odpoledne mě také nepotěšili na ORL. Různorodé pocity velmi člověka ovlivňují, následky nejsou vždy dobré. Ještě jsme tu a přijdou zase dobré dny, než přijde ten poslední. Kdybychom nestárli, tak bychom tu už nebyli. Život není peříčko.
Eva Mužíková
Nevím jestli na mne dolehlo stáří, nebo je to rozum. Dnes jsem se definitivně rozhodla, že v novém domově nezaložím květinovou zahrádku před svým balkonem. Stačit mi budou truhlíky na parapetech a zíďce. Přestože kvetoucí palouček byl mojí radostí, cítím že bych měla už trochu ubrat ve fyzické aktivitě. Díky Věrko.
Dana Plisková
Nemohu napsat, že se mi článek líbil, nebo že mne oslovil. Věrce bych chtěla vzkázat, že optimismus nemusí být nutně nereálný. Každý den se stane něco třeba i malinkatého, z čeho se můžeme od srdce radovat. Už teď nemusím spěchat hned od rána, abych do večera vše stihla. Raduji se např. z toho, že si mohu i zalenošit. Aktivita ano, ale s mírou. Nejdůležitější je být v pohodě a přijmout i to, že už tu jsou nějaké ty zdravotní problémy. Dnes je mají i mladí a více než dříve. Je to o stavu mysli. Nemám ráda stěžování a fňukání a i ten optimismus se dá naučit a nemusí přitom člověk být naiva.
Věra Ježková
Děkuji za vaše další názory a za hvězdičky. :-)
Marie Měchurová
Máme s manželem štěstí, že jsme na svůj věk (74 a 78) zdraví a hodně aktivní. Nikdy jsme neměli auto. Nakupovat jezdíme na kole a v zimě pěšky 3 km. Máme zahradu a ještě jednu okrasnou, takže pořád je co dělat. Taky dřevo na zimu se musí připravit. Jsme v našem domečku moc šťastni a věříme, že ještě chvilku budeme.
Jitka Hrůšová
Stáří se ukrutně bojím, strach z bezmoci, osamělosti, nepohyblivosti, ztráty paměti a dalších nepříjemných zdravotních problémů. Nedávno jsem na toto téma četla velmi zajímavou knihu maďarské autorky Anny Jókai s názvem „Nebojte se“. Nádherný román, avšak bát jsem se začala ještě víc. Jsem totiž čistokrevná pesimistka a plašanka.
Daniela Řeřichová
Věro, děkuji. Článek mě velmi oslovil obsahem i metaforickým titulkem. Stáří vnímáme každý jinak. I s ohledem na genetickou výbavu. Viděla jsem to mj. na rodičích, o které jsem se ke konci starala. Zatímco maminka byla celý život pokorná ke všem strázním, tatínek bojoval. Já sama jsem si musela před třemi lety přiznat, že nemohu riskovat běžkování, které jsem milovala, nebo jízdu na kole. Jsem vděčna za dosavadní soběstačnost, ale zároveň přemýšlím jak se zařídit, až tomu tak nebude.
Martin Vrba
Když to neprozradíte nikomu mimo Íčko, tak mám jedno tajemství. Už mnoho let si hraju na lenocha a nejraději se válím na gauči, aby se nepoznalo, že ve skutečnosti je to jediné místo, kde mi nic nebolí a do žádných větších akcí se už nepouštím, abych se jen neujistil, že to už stejně nepůjde. Raději jsem před sebou i celým světem lenochem, než invalidou. :)
Vladislava Dejmková
Článek se mi líbil. Zamyslela jsem se nad sebou a stářím. Nejsem z něj nijak odvázaná, v posledních letech si říkám, že leccos už stojí za houby. Tuším, ze to už lepší nebude, a tak se snažím žít, jak nejlépe umím.
Helena Dohnalová
Věrko, napsala si pravdivý a citlivý článek, mluvíš mnoha lidem z duše. Cítím to stejně ale neuměla bych to tak pěkně napsat. Do 70let to ještě jde, jiné je to když je člověk sám. Když se o někoho staráte taky je to motivace, musíte pomoci a nechcete zklamat. Přeji vše dobré, hodně sil a dobrou náladu.
Jarmila Komberec Jakubcová
Velmi pěkný článek, přeposlala jsem ho i svým přátelům a také se jim moc líbil. Zdraví je limitující pro aktivní život každého člověka bez ohledu na věk. Jako jeden z poznatků, že stárnu, je že se bojím jezdit po dálnici. Už mám pocit, že nemám ten postřeh jako před rokem.
Jitka Caklová
Pro mě byla velkým ponaučením moje maminka, když řekla, "už jsem se v životě nadřela dost" a jejím životem se stalo pouze křeslo u TV a křížovky.
Jitka Caklová
Věrko, nemohu napsat, hezky napsané, nebo že to mám podobně. Přečíst si to ještě třikrát, musela bych si asi dát jointa. Podle mě ses v mládí vůbec nemýlila. Jsem prací zocelená, psychicky odolná, svůj život miluji a od doby, co jsem přežila těžkou streptokokovou pneumonii, mě baví čím dál víc. A to jsem jako ta "jedna paní" viz. níže, co má nemocného manžela, akorát nechodím na kosmetiku, nepletu, tančila bych ráda, ale nemám s kým a zahradu mám velkou. Vím, o čem je život, tak proč bych se hroutila.
Naděžda Špásová
Věrko, můžu tě uklidnit, mám do optimismu hodně daleko, naopak, den ode dne jsem pesimističtější. Na stáří není nic hezkého, ovšem na druhou stranu je to jediná spravedlnost na světě, protože to čeká většinu lidstva.
Marie Hrádková
Dobrý den, také to takhle cítím, mám dojem, že jsem čím dál pomalejší a lenivější a to hlavně v domácích pracech. Přesto mi muž říká, že moc uklízím a kolikrát se mi nechce ani vařit nebo péct, i do fyzických aktivit se musím nutit, ale to se mi ještě daří, i když ne tak jak bych chtěla. Znám jednu paní, co má nemocného manžela, musí vše kolem něj dělat, nemůže ho nechat samotného a ještě vaří, peče, zavařuje, plete, chodí tančit a na kosmetiku, pracuje na malé zahrádce a doma má čisto a pořádek, dbá o sebe a hezky se obléká a já mám před ní komplex a také ji obdivuji, že tolik toho stíhá a nehroutí se ani si nestěžuje.
Hana Řezáčová
Hezký článek ... Je různé stáří - když je člověku sedmdesát je to jiné než v devadesáti ... Podle platných kritérií jsem stará, bude mi v lednu 70, no a mám maminku, která má 92 - a to je o něčem úplně jiném - aktivity se smrskly na čtení, televizi a křížovky, bez berlí a mého auta už se maminka nikam nedostane, byla zvyklá pořád někde lítat - po městě, po procházkách i dělat dlouhé výlety, měla plno známých ... A optimismus, o kterém je v článku řeč? Ten se snažím mít já za obě - dnes a denně do maminky duju, že furt ještě dobrý, ale je to jako házet hrách na zeď ... Važme si každého hezkého dne (hezký může být i ten, kdy lije) a radujme se z každé maličkosti - nechce se mi to ani říkat, ale může být hůř ...
Jana Vargová
Zajímavé a pěkné čtení. Ano, předpokladem pro aktivitu v poslední fázi života, tedy ve stáří, je zdraví. Nejen fyzické, ale i psychické. Podle Milana Kundery je optimismum opiem lidstva. A? Snažím se nechat pesimismus na vedlejší koleji. Nikdo z nás neví, jak dlouho se tu ještě budeme radovat, zlobit, hašteřit, milovat, zrazovat, těšit, obdarovávat,... Nicméně, Vaše myšlenky jsou vhodné k vlastnímu hlubšímu zamyšlení, jak to vlastně s tím naším stářím máme.
Jiří Dostal
:-) :-) Příjemné stárnutí? To bude něco o přenosné zkušenosti v tom kterém věku; ve stáří už skoro není komu co předávat... :-) :-)
Věra Ježková
Moc vám děkuji a přeji vám příjemné stárnutí. :-)
Dana Puchalská
Oprava .....jsme jiná/ý..
Dana Puchalská
Věrko. Každý jdeme jiná/ý. A já Ti děkuju za zajímavou úvahu.
Libuše Křapová
Věrko, díky. Vyjádřila jsi se i za mne. Nejsem rozhodně pesimista, ale také ne přílišný optimista. Snažím se vidět a zhodnotit realitu každého dne. A že mi ty síly ubývají - no, to vidím až moc dobře :-) No a? Nejsem v tom přece sama , že? :-)
Irena Mertová
Moc pěkný a pravdivý článek :-).
Jitka Hašková
Věro, moc hezky jsi to popsala. Také musím přijmout, že na všechno potřebuji více času než v mládí. Často vzpomínám, když mi mamka říkala:"holka stáří je blbé". Také si vzpomínám občas, když jsme na střední škole si psali na obaly knih různé výroky, které nás zaujali nebo rozesmáli, Jeden z nich byl "Nebreč bude hůř". Jak je to teď pravdivé. Myslím si, že stáří je jediná spravedlnost na světě.
Jitka Hašková
Věro, moc hezky jsi to popsala. Také musím přijmout, že na všechno potřebuji více času než v mládí. Často vzpomínám, když mi mamka říkala:"holka stáří je blbé". Také si vzpomínám občas, když jsme na střední škole si psali na obaly knih různé výroky, které nás zaujali nebo rozesmáli, Jeden z nich byl "Nebreč bude hůř". Jak je to teď pravdivé. Myslím si, že stáří je jediná spravedlnost na světě.
Zuzana Pivcová
Optimismus je asi dost vrozený. Knihy s osudy optimistických lidí nebo s návody, jak být optimistický, se pro každého nehodí a každému nepomohou. Nejde to ani absolutně s upoutáním Nahoře a ukotvením Dole. Asi tu budou námitky, ale s tím počítám. Někdy stačí nějaký problém, cosi se "zadrhne" a pak není snadné vyjet na správnou dráhu. Díky, Věrko.
Jan Zelenka
Věrko, už jsem ti svůj názor říkal. Dokážeš v úsporném textu vyslovit hodně. Kéž bych to uměl jak ty. Naprosto sdílím tvé názory. Člověk by se neměl vzdávat a příliš podléhat životním trablům. Já už nezvládnu jezdit po výletech, lézt po kopcích a užívat si toho, co jsem měl v životě tak rád. Ale každému to ze srdce přeji. Íčko je toho skvělým příkladem. Dělám to, co mohu a co umím. A snažím se užívat si života, který je stále pěkný. Hlavně, když zase přijedeš.
Alena Švancarová
A já si právě myslím,že s optimismem se dá žít i to stáří.Ano,jde vše hůře,ale hlavně,že to ještě jde.Jak říkal dr.Skružný ve filmu Vesničko má.....Nemůžeš vstát?Ale vstaneš,tak si nestěžuj,jsou tací co nevstanou......co tam máš dál?Mě zatím život těší i když mládí je pryč a s ním energie,které bylo dříve na rozdávání.Skákat někam bez padáku na to je vždycky čas a tak to měla na mysli i Ivanka Deváta jejíž knížky ráda čtu.Ten optimizmus dávají a jak.
Hana Šimková
Věruško velmi mile jste mě překvapila, protože mi píšete z duše. Sdílím Vaše pocity s Vámi.
Anna Potůčková
Článek se mě moc líbí nebot je psaný z Tvého pohledu a vlastního pocitu. Ano jsou v seniorském věku již určité zdravotní potíže a každý je máme jiné. Nestíhám všechno to, co jsem stíhala v mladším věku, všechno trvá déle a musí člověk přizpůsobit své konání svému zdravotnímu stavu. Na druhou stranu se snažím různé své neduhy přemoci a nepoddávat se jim. Jinak si seniorského věku kdy nic nemusím ale můžu užívat jak jen to jde. Jsem ráda za každý nový den, kdy vstanu a vím že vidím, slyším, chodím a mám funkční také ruce.
Miloslava Richterová
Napsala jste to moc krásně a citlivě. Článek se mi líbil víc než předešlý na tohle téma, který jako obvykle příliš cituje, Vy píšete za sebe. Děkuji. Víte, oni ti psychologové jednou na to taky přijdou, až zestárnou, jak to je, proč se člověk těší z každého dne a z čeho ten optimismus vlastně pramení. Blanko, problémy si někdo snaží, když je to možné, ani nepřipouštět, přesně jak píšete, není to lehké :-)
Blanka Lazarová
Věrko, pěkné shrnutí. Myslím, že jsi tu popsala téměř každého z nás. Ne každý však svoje problémy, ať už jakékoliv, prezentuje na íčku. A zdání často klame. Důležité je také, jak si to nastaví v hlavě. A to není lehké. Díky za článek. :-)
--- BANNER 9 ---

Vážíme si vašeho soukromí

My a naši digitální partneři používáme na této webové stránce soubory cookies. Některé z nich jsou k fungování stránky nezbytné, ale o těch následujících můžete rozhodnout sami.

Nastavení
Odmítnout vše
Přijmout vše
Nezbytné/funkční

Jedná se o nezbytné cookies, bez kterých by nebylo možné stránky reálně provozovat. Zahrnují např. cookies pro ukládání zvolených nastavení či zapamatování přihlášení.

Vždy aktivní

Analytické

Tyto cookies se používají k měření a analýze návštěvnosti našich webových stránek (množství návštěvníků, zobrazené stránky, průměrná doba prohlížení atd.). Souhlasem nám umožníte získat data o tom, jak naše stránky užíváte.


Marketingové

Používají se pro účely reklam zobrazovaných na webových stránkách třetích stran, včetně sociálních sítí a kontextové reklamy. Jsou přizpůsobeny vašim preferencím a pomáhají nám měřit účinnost našich reklamních kampaní. Pokud je deaktivujete, bude se vám při procházení internetu i nadále zobrazovat reklama, ale nebude vám přizpůsobená na míru a bude pro vás méně relevantní.


Uložit nastavení
Přijmout vše