Je to jistě povzbuzující, podnětné pro ostatní čtenáře. Tento portál je jedinečný. Umožňuje lidem uplatňovat některé zájmy, najít si přátele, nabízí spoustu zajímavých článků, informací a fotografií. Někdy se mi ale zdá, že je zde až příliš optimismu. Vždyť stáří není jen radostné.

Když jsem byla hodně mladá, myslela jsem si, že staří lidé jsou psychicky silní. Zocelení životem. I to, že už jim na něm ani moc nezáleží. Už mnoho let vím, jak jsem se mýlila. Stále více vnímám, jak je stáří křehké a zranitelné.

Viděla jsem, jak stárne maminka. Několik let poté, co onemocněla Parkinsonem, se musela přestěhovat do domova pro seniory. Doma se bez pomoci už neobešla. Ubývaly jí síly. Sotva chodila s oporou, pak už vůbec ne.  Hodně zhubla – na lůžku byla sotva vidět. Moje vždy statečná maminka jako by v posledním roce všechno vzdala.

„Nikdo nemiluje život tak, jako starý člověk.“ Sofokles

Také já cítím, že stárnu. Některé věci mi připadají obtížnější. Nebývala jsem moc bolestínská. Celý život jsem věděla, že se na sebe můžu spolehnout. Čím jsem starší, tím víc mě znepokojují záležitosti, které jsem dřív zvládala snadno. Jsem víc nejistá. Nejspíš nakonec vždy všechno zvládnu. Líp, nebo hůř. Protože mi nic jiného nezbyde. Nemám však objektivní důvody k přílišnému optimismu.

Výzkumy dokládají, že optimismus má genetický podklad, je ale ovlivněn i zkušenostmi. Na rozdíl od optimismu je pesimismus dle některých vědců naučený na základě špatných zkušeností. Jednou z důležitých otázek je vztah optimismu ke skutečnosti. Někteří psychologové uvádějí, že šťastní lidé podléhají tzv. pozitivním iluzím, to znamená, že skutečnost vnímají zkresleně, nadhodnocují vlastní možnosti kontrolovat běh událostí ve svém životě a nahlížejí na svou budoucnost nereálně optimisticky.

Patřím k těm, kteří na svět pohlížejí s realistickým skepticismem. Což ovšem neznamená, že se neumím radovat z každého dne a těšit se na dny další. Dřív jsem viděla svět optimističtěji, změna přichází se stářím.

Nejspíš je obdivuhodné, co někdo ve svém věku dokáže. Důkazy toho máme na tomto portále téměř denně. Jenže předpokladem pro to je zdraví. A to člověk příliš ovlivnit nemůže. Obdivuji lidi psychicky čilé, kteří se snaží být aktivní i navzdory svým zdravotním problémům a omezením. I takových je hodně. Mnozí již nejsou plně soběstační. Pro někoho také nejspíš není snadné požádat o pomoc.

Bezpochyby je dobře, když senioři jsou, když jsme my senioři, aktivní. Ale aktivita každého má své limity. U někoho musí končit třeba při procházce okolo domu.

„V posledních letech jsem si celkem zvykla, že každý nový rok je horší než předešlý. Všechny problémy, svízele a bolesti jsou jaksi naléhavější a hůře řešitelné, a kdybych se sebevíc snažila, nic s tím neudělám. Protože právě to jsou symptomy stáří. Pokud náhodou nepatříte mezi borce, kteří si jdou v devadesáti skočit padákem. Já, ač dosti proslulá elánem a optimismem, bych občas radši odněkud skočila bez padáku. Můj klad spočívá v tom, že to neudělám.“ (Ivanka Devátá: Jak jsem se zbláznila. Praha: Motto, 2013, s. 77.)