O létě 2020, plném zdravotních potíží ve spojitosti se streptokokem na plicích jsem už napsala dost. O sluncem zalitém létě 2021 také, včetně koupání v Jizeře do přelomu září října, a v té době jsem neměla ani tušení, co ještě v tomto roce a v první polovině roku následujícího, přijde.

V půli října, při večerním sezení v pohodlném křesle, ve kterém běžně nesedávám, aniž bych tomu věnovala pozornost, mě lehce „píchlo“ v bederní páteři. Druhý den, jak blesk z čistého nebe přišlo bolestivé ráno. Od žlučníku, přes segment náhrady plotýnky a titanové fixace, připevněné čtyřmi vruty do obratlových těl (2004), přes břicho, až horní hranu pánevní kosti, skrz kyčelní kloub, proudila silná, jednolitá bolest do všech stehenních svalů a končila nad kolenem. Následující dva měsíce jsem spolykala všechny možné prášky proti bolesti, mazala se celou řadou zaručeně spolehlivých mastí a gelů, ale nic nepomáhalo. Neúčinnost "chemie" mě utvrdila v názoru, že cpát do sebe něco, co do mého těla nepatří, že tudy cesta nevede a s přírodou to nemá nic společného.

Soukromě jsem si našla výbornou fyzioterapeutku, ale ani ona, po fyzické stránce, spouštěč bolesti neshledala, neboť ohnout se s propnutými koleny, dlaněmi až na zem a zpět nahoru jsem bez bolesti zvládla v pohodě, ale stát vzpřímeně, protáhnout se, nebo ležet, nebylo pro bolest možné. Dva měsíce jsem spala v kleče, střídavě u postele, s tělem položeném na posteli, nebo na gymnastickém míči, případně chvíli v leže na boku stočená do klubíčka. Zcela bezmocná a vyčerpaná spánkovým deficitem, jsem jen slyšela, jak jsem to s tou koloběžkou, případně koupáním „přepískla“ a tím v sebe sama pomalu ztrácela důvěru, kterou jsem si bělem léta vytvořila.

Vánoce jsem přetrpěla jakž takž, nechtěla jsem obtěžovat a po Novém roce jsem zašla za praktickou lékařkou. Po třetím obstřiku analgetiky, do oblasti bederní páteře, bez následných známek sebemenší úlevy, mě paní doktorka chtěla poslat do nemocnice. S představou, že tam nebudu mít podmínky pro spánek, které jsem si mohla vytvořit doma, volila jsem nabídnutou návštěvu neurologické ambulance. Paní doktorka, která mě léta neviděla, tak stejně jako manžel a kamarádky usoudila, že se jedná o fyzické přetížení organizmu. Po zběžném vyšetření, bez RTG, mi dala žádanku na obstřik kortikoidy pod kontrolou CT v oblasti bederní páteře. Jakmile jsem slyšela kortikoidy, zbystřila jsem, naskočila mi husí kůže a obstřik jsem k nelibosti paní doktorky odmítla.

A to byl teprve začátek února, čtvrtý měsíc v bolestech a bez světýlka na konci tunelu.

Jelikož se po určitých zkušenostech považuji za přírodního člověka, nikoliv chemického robota, jala jsem se na internetu hledat alternativu a našla jsem. Dočetla jsem se, že v Litomyšlské nemocnici pod kontrolou CT aplikují do páteře, ke kořenu nervu, ozón, takzvaná ozonoterapie a dál i informaci, že po první aplikaci žádný zázrak nečekat, po druhé aplikaci zlepšení a po třetí bez bolesti. Pokud ale i třetí je bez efektu, což nelze vyloučit, další neaplikují (třikrát a dost :-)). Problém však byl, že bez předcházejícího CT, případně MR vyšetření, nelze aplikaci provést. Kdo mi napíše žádanku, když je vyšetření tak drahé, napadlo mě. Ale nakonec, i přes nelibost k mému odmítnutí kortikoidů, byla paní doktorka tak hodná a žádanku mi napsala.

Zlatý internet! Hledala jsem MR s co nejkratším termínem vyšetření a našla. V nemocnici Pardubice s termínem tři týdny, s „červeným tlačítkem“, to znamená, když některý pacient, například z důvodu respiračního onemocnění, vyšetření zruší. Okamžitě jsem se objednala i na ozonoterapii, s objednací lhůtou šest týdnů a čekala. Stal se zázrak. Za čtrnáct dnů, tedy o týden dříve, červené tlačítko zafungovalo a syn mě vezl do Pardubic. Největší úlevou pro mě bylo, že výsledky byly negativní, neurochirurg v nemocnici Na Homolce, který mě před osmnácti lety páteř podruhé operoval, další operaci vyloučil jako nepotřebnou a tak dál ve vzduchu visel otazník, kdeže je původ mých nekonečných bolestí. Druhý zázrak se stal, že na namísto v druhé polovině března, jsem za týden po MR, ze stejného důvodu, ale o tři týdny dříve, v druhé polovině února, jela do Litomyšle na první ozonoterapii. Sezení mi nedělalo větší problémy, tak jsem jela autobusem. Ale ta muka po výkonu, než jsem prošla nemocničním parkem a zpět na autobusové nádraží, i když to není daleko, se nedají ani popsat, a tak na druhou a třetí aplikaci už mě opět vezl syn.

Byl konec února a ze zahrady vinná réva volala, že je nejvyšší čas na ostříhání a velkoplodá ostružina ostříhat staré výhony a nové vyvázat. Pomalu jsem začala zjišťovat, že práce odvádí moji pozornost od bolesti a opatrně jsem začala i s jízdou na koloběžce. Jen chodit vzpřímeně, delší dobu stát na místě, nebo ležet, stále nebylo pro bolest možné. A tak jsem dál různě hledala další možnosti vyléčení. Nakonec mi pomohla kadeřnice, když jsme u ní byli na ostříhání, že prý maminku vozila do Semil, do soukromého rehabilitačního centra MUDr. Miroslava Holuba, odborníka se čtyřicetiletou praxí v čínské medicíně. I když jsem po první aplikaci ozónu nepatrnou úlevu cítila, tak v mezičase, mezi první a druhou dávkou ozónu, jsem absolvovala v daném RHB centru šestkrát akupunkturu, čítající na jedno ležení na boku cca deset jehliček.

A byl tu začátek května, zahrada volala stále častěji a hlasitěji, bolest však ustupovala o poznání pomaleji. Trochu jsem uhrabala vertikutátorem trávníky, trochu uklidila skalku nad jezírkem, z rabátek odstranila zašlou krásu loňské květeny a připravila pro novou výsadbu. Cestou z poslední akupunktury jsem v zahradnictví u Vovsů v Radostné pod Kozákovem koupila meruňku a broskvoň a zasadila je, a tak dále, a tak dále.

V půli května jsem absolvovala poslední ozonoterapii. Přes přetrvávající noční bolesti, přestože to bylo velmi náročné, jsem se při dení práci na zahradě těšila na léto. Přiblížil se Letní slunovrat a jako mávnutím kouzelného proutku jsem po dlouhých osmi měsících spala celou noc bez bolesti a rovněž bez bolesti se vzbudila do prvního letního dne.

Spouštěč bolesti jsem se v mezičase samozřejmě dozvěděla, pochopila, proč mi nepomáhalo ani WH dýchání, které jsem ani na krátký čas nepřerušila a jen jsem věřila. Ale i kdybych vám prozradila, co mi pomohlo, stejně byste mi to nevěřili.

Léto 2022 bylo opět nádherné, zalité sluncem, prožité koupáním v Jizeře, jen tak mimochodem stále trvajícím do dnešních dnů, ježděním na koloběžce „kolem komína", vařením marmelád z jahod, ostružin, meruněk, zavářením okurek, vše z vlastní zahrádky, atd atd.

Musím zaťukat, od té doby mě nejen ne-moc míjí, energie mám na rozdávání, tak co víc si od života ještě můžu přát ♥