Pětašedesátiletá Alena má dva vlastní vnuky, dvě nevlastní vnučky a nyní má před sebou seznámení s další nevlastní vnučkou. „Už v nich začínám mít trochu chaos,“ říká se smíchem. Její syn se rozvedl a znovu oženil. Z prvního vztahu má syna, z druhého vztahu dalšího, jeho druhá žena do manželství přivedla své dvě dcerky. Jenže láska nevydržela, přišel další rozvod. Syn si našel novou partnerku a ta má dcerku. „Syn volal, že nás seznámí. Takže ke mně na chalupu přijede s tou novou dámou a její dcerkou. Docela mi dalo práci navázat vztah s těma dvěma holkama od předešlé snachy. Jsou fajn, byly u mě týden na prázdninách a když jsem je začala mít ráda, syn oznámil, že se rozvádějí. Takže mi holky zmizely ze života, jen si s nimi občas pošlu mail, sem tam nějaké fotky. Dva vlastní vnuci na mě moc času nemají, navíc jako kluci mají jiné zájmy než sedět s babičkou na zahradě. Takže vnučky se mi docela líbily a bylo mi jedno, že nejsou vlastní. Teď jsem zvědavá na tu novou holčičku, jestli si budeme rozumět. Ale kdo ví, na jak dlouho to bude. Nemluvím synovi do jeho vztahů, ale přijde mi to šílené, když si uvědomím, co ty děti prožívají, když se lidé kolem nich neustále mění,“ vypráví.

Podobnou zkušenost má třiašedesátiletý Robert. O prázdninách hlídal svého vlastního vnuka i dalšího kluka, kterého jeho syn takzvaně vyženil. „Ten chlapec mi říkal dědo, což mi přišlo zvláštní, ale nechal jsem ho přitom. Ale já přece nejsem jeho děda, dědy má svoje dva vlastní. Myslím, že děti jsou z toho všeho dost zblblé, ten nevlastní vnuk mi řekl, že má dědy tři a že předtím měl ještě jednoho dalšího. No radši jsem se už dál nevyptával,“ říká.

Někteří lidé vyššího věku nesou rozpady rodin svých potomků těžce, jiní nad nimi s úsměvem kroutí hlavami. Za situace, kdy se rozvádí polovina všech manželství, je však jasné, že případů, kdy prarodičům vstoupí do života kromě vlastních vnuků i nevlastní, přibývá. Jsou vlastně běžné.

Problém nastává v momentě, když lidé cítí, že nejsou schopni těm nevlastním poskytnout dostatečnou pozornost, náklonnost lásku a přitom se to od nich očekává.

„Můj syn mi vyčetl, že upřednosťnuju vlastního vnuka před nevlastním. No nevím, možná podvědomě ano. Ten druhý chlapec je pro mě cizí kluk, je to stejné jako by si vnuk přivedl ke mně na prázdniny na chatu kamaráda. Postarám se o něj, navařím jim, ale nechtějte po mě, abych ho měl stejně rád jako vnuka z mé krve,“ tvrdí Robert.

Možná, že se časem začnou používat označení třetí babička, čtvrtý děda. Už nyní se totiž čím dál více používá výraz třetí rodič, což je označení pro nevlastního rodiče. Jeho propagátorkou je Kamila Petrovská, která provozuje pod názvem Třetí rodič společnost, která dělá poradenství a semináře na témata spojená s tím, že se lidé rozvádějí, navazují nové vztahy a tak se stávají  novými rodiči nevlastních dětí. Vadilo jí totiž, že označení pro ně je pejorativně zabarvené – macecha, otčím. Když slyšíme ta slova, vybavujeme si něco negativního. „Třetí znamená, že na prvním místě jsou pro dítě vlastní rodiče, že nový partner nechce být mezi nimi, nicméně tam má také svou roli, trochu výchovnou, až rodičovskou, a proto třetí rodič,“ vysvětlila.

Má zkušenost, že lidé, kteří se dostali do pozice třetích rodičů, mnohdy cítí, že nevlastní děti nemilují stejně jako své vlastní. Jedná se totiž o jeden z velmi rozšířených omylů, že člověk musí ke všem dětem přistupovat stejně. „Pokud jdu do vztahu s tím, že budu nevlastní děti milovat stejně jako vlastní a ono to tak není, vzniká frustrace. Člověk se obviňuje, že je zlá macecha nebo zlý otčím. Psychologové doporučují nastavit si to tak, že nevlastní děti nemusíme milovat. Je to něco co se totiž nedá naučit, buďto to přijde nebo ne,“ tvrdí Kamila Petrovská.

A stejné je to se vztahem dítě a nevlastní prarodič, jenže jde o problém, o kterém se nemluví. O pocity prarodičů, od nichž se očekává, že budou otevírat náruč stále dalším novým nevlastním vnoučatům, se totiž nikdo nezajímá.

Těžko někdo může obviňovat sedmdesátiletou dámu, že projevuje větší náklonnost své vlastní vnučce, než dívence, s jejíž mámou syn nedávno začal žít. Přesně takovou situaci nyní prožívá Anna, bývalá učitelka. „Celoživotně mám pěkný vztah k dětem, dovoluji si tvrdit, že mě mí žáci měli rádi a že to s dětmi takzvaně umím a že je mám ráda. Ale vnučka je pro mě něco víc, je to něco specifického, udělala bych pro ni cokoli, často na ni myslím, když jsem s ní, jsem šťastná a mám pocit, že můj život měl smysl. Syn po mě chce, ať chovám stejně vřelé pocity k holčičce, kterou vyženil. Nic proti ní nemám, je fajn, ale prostě si s ní nemám až tak o čem povídat, je jiná než vnučka. Nekritizuji ji, nevadí mi, když přijdou obě dvě, jen mě až tak nezajímá, necítím k ní takové pouto. Snažím se k oběma chovat stejně, kupuju oběma stejné dárky, ale přijde mi to takové násilné, ne od srdce, dělám to jen proto, aby byl v rodině klid,“ vysvětluje a dodává, že jí také připadá zvláštní, že jí nevlastní vnučka říká babičko. „Nedávám to najevo, mlčím, ale já nejsem její babička,“ podotýká.

Každý, kdo se pouští do složitých rodinných vztahů by si měl uvědomit, že tím mění život nejen dětem, ale i mnoha dalším členům rodiny. Právě senioři mnohdy rozvody svých dětí nesou velmi těžce, protože v době jejich mládí nebyly považovány za běžnou věc, ale spíše za ostudu, za selhání. Sžít se s novým partnerem či partnerkou svých potomků pro ně někdy bývá těžké a pro vztah s nově příchozími nevlastními vnoučaty to platí dvojnásob. Jenže jde o téma, které je zatím tak trochu tabu.