Už jako malá holčička snila. Zejména o tom, že se stane Helenkou Vondráčkovou nebo dlouhovlasou princeznou. Ta princezna by ale byla bývala lepší. Obzvlášť, kdyby si pro ni přijel princ na koni. Bílá barva koně nebyla podmínkou.
Doma se smáli jejím vzdušným zámkům a čekali, až jí to přejde. Nechtěli, aby byla zklamaná. Zpívat prý neumí, princezny jsou přece jenom v pohádkách a zámky povětšinou v troskách. Nevěřila jim a pro jistotu si nechala narůst dlouhé vlasy. Co kdyby…
Jenže na koni nepřijel nikdo, ale zato se okolo ní točila spousta chudých, dlouhovlasých neprinců, což taky nebylo k zahození, takže na svůj sen postupně zapomněla. Byla už dospělá, když se doba změnila a stačil jeden den, aby se změnil i celý její dosavadní život:
Ten den jí totiž čekal výlet do neznáma. První návštěva, první shledání, první prohlídka. Byla nervózní a moc se netěšila, ale zvědavá na něj byla, to ano. Vždyť ho znala jen z vyprávění a ani žádnou jeho fotku ještě neviděla. Teď ho měla spatřit na vlastní oči.
„Doufám, že ho poznám. Nebude to žádný mladík. Nejlepší léta a všechnu slávu má už nějaký ten pátek za sebou,“ běželo jí hlavou.
„Jaký asi bude? Velký nebo malý? Zachovalý či zanedbaný? Bude se mi líbit? A když ano, jestlipak bude chtít i on mě? Budu mu umět pomoct?“ ptala se po cestě sama sebe.
To místo našla dobře. Když zaparkovala na okraji vesnice, zhluboka se několikrát nadechla, aby se uklidnila. Teprve potom vystoupila z auta. Pomalu došla ke zrezivělé bráně a rozmotala řetěz. „Snad tam nebudou žádní psi,“ pomyslela si a opatrně vešla dovnitř.
Ušla pár kroků zarostlým parkem. Najednou se houští rozestoupilo a ona ho uviděla. Stál tam. Obrovský. Neudržovaný. Zanedbaný. Majestátní. Klidný. Nádherný.
Zatajila dech. „Je to pravda nebo se mi to jen zdá?“ Nemohla se vynadívat. V tu chvíli věděla, že ji dostal, že se zamilovala. Nevadily jí jeho nedostatky. Vnímala jen úžasnou atmosféru toho místa. Okamžitě si začala představovat, jak se o něj začne starat a on ožije a zázáří a bude zase všem přinášet radost a potěšení. Cítila, že jsou zrozeni jeden pro druhého, že se mezi nimi začíná vytvářet pouto, které může být přerváno jedině násilím. Bylo jí jasné, že lidé, kteří ho po staletí kupovali a prodávali a vedli o něj spory, zmizeli po nějaké době téměř zapomenutí v propadlišti dějin. On ale zůstal. Vždycky o něco víc poničený, ale hrdý a nezlomený.
„Tak co myslíš, kolik času je vyměřeno nám dvěma?“ ptala se ho. Myslela, že neodpoví, ale on jí najednou začal vyprávět.
Tiše povídal o tom, jak z malé dřevěné tvrze kdysi postavili tvrz zděnou a z ní pak udělali malý zámeček a ten zas přestavovali tak dlouho, až vznikla jeho současná impozantní podoba. Ona tam stála a s pokorou mu naslouchala. Najednou viděla starého knížete tiše stojícího v bráně a před očima se jí vyrojily špalíry Sokolů vítajících Tatíčka Masaryka s rodinou. Pak už šlo všechno v rychlém sledu: nový kupec, 2. světová válka a vnucená správa, znárodnění a vojáci, ubytovna, učiliště, devastace. A také restituce a s ní nová naděje. „Zkusíš to?“ zeptal se jí sotva slyšitelně. Tehdy se bez zaváhání rozhodla a slíbila mu, že pro něj udělá všechno, co bude v jejích silách. Doufala, že bude dost silná, a že ho nezklame a on nebude litovat.
Ona sama nikdy nelitovala. Splnila si svůj dětský sen, a i když to rozhodně nebyla procházka růžovou zahradou, věděla, že potkala štěstí, protože díky němu konečně poznala sama sebe.
Po šestnácti letech láskyplného vztahu a usilovné práce to ale musela vzdát a musela vykročit do dalšího života bez něj. Ani tehdy nelitovala, protože všechno to, co jí dal, si odnesla sebou. Nový pohled na svět. Naučila se dívat na život a jeho karamboly s nadhledem a humorem. Neví, jestli pro něj také něco znamenala, ale aspoň to zkusila.
On dál stojí v parku. Znovu se o něj vedou spory, ale on nikam nespěchá. Tiše čeká a sní o tom, že přijde někdo s velkým srdcem, kdo ho bude mít rád takového jaký je, se všemi jeho nedokonalostmi a stařeckými rozmary. Na někoho, s kým to zase bude láska na první pohled.
Pošlete odkaz na tento článek
Když nastal lednový "vlčí úplněk", byl krásný, sníh ve světle…
Mně jo. Jen v nich kupodivu nikdy nehrál hlavní roli manžel.…
Tvářila se kysele. Kamarádka L. Potkala jsem ji za slunečného dne.…
Letošní rychlý nástup jara mě příjemně překvapil. Pospíšily si i…
Usínám a blikne mi hlavou, co mě zítra čeká. Jako celoživotní…
Bylo ráno jako každé jiné, kdy musím ven se svým pejskem. Naše…
Tak copak tu máme dneska? Dívám se ráno do stolního kalendáře.…
Jistě si říkáte, co je na téhle fotografii zajímavého a…
Když se ráno probudím, nejprve se snažím dopátrat ve své paměti,…
Každý se s ním někdy setkal. Nebo skoro každý, abych…
Babičkovská role, to je požehnání. Je to štěstí. Řekla bych, že je…
Jak já se těšila na odchod do důchodu. Na ta klidná, meditační…
Nevím, kdo řídil můj život, jestli existují nějaké „vyšší síly“ či…
Když jsme byly se sestrou dětmi, vyrůstaly jsme s mamkou a…
Jsem již v důchodu patnáct let. Možná je to jen můj pocit,…
Mé tělo se pomalu řítilo vstříc podlaze. Ale ovládat rychlost v tu…
Nejdůležitější je mít vyřešené bydlení. A pokud jde o samostatnou…
„Neboj, budeme tady jen jeden, maximálně dva dny, ani to nepoznáš…
Ukázkový úvodní text článku
Omlouvám se, ale máme za povinnost zvedat telefony. Nevadí, počkám…
Zemřel mi spolužák a kamarád. Jel jsem mu na pohřeb z Opavy…
„Opravdu s námi nepůjdeš?“ Naléhá kamarádka v…
Neustále čtu o tom, že bychom se měli připravovat na život ve…
Jsou dny pěkné, méně vydařené i dny zvané blbec. S přibývajícím…
Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a…
Pootevřu jedno oko a mrknu na budík – čtvrt na osm. Ne, ještě…
Jsem nenapravitelné ranní ptáče. Dokonce mi vyhovuje přechod na…
Mám domek. Krásný, rekonstruovaný, v hezké obci a na dobrém místě.…
Buďto budeš jen čekat na smrt nebo se vzpamatuješ a začneš nový…
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole,…
Termální prameny mě baví, ale když někde pramení, jsou v zájmu…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na…
Tak jsem se nedávno dožila velmi úctyhodného věku. Mám primát,…
Nedávno mi sousedka řekla, že mi závidí rodinu. Připadáme jí prý…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne.…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před…
Jeden večer blbnu, co mi síly dovolí, na pódiu, s elektrickou…
Nikdy jsem si žádný deník nepsala a věřte mi, že mě to docela mrzí…
Dovolil jsem si luxus. Být líný. Nebyl to dobrý počin. Šlo mi o…
Každý z nás proživá svůj životní příběh. Každý máme svůj příběh…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy…
"Vyměníme starý, oprýskaný, opotřebovaný a ošklivý nábytek…
Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda…
“Kde je dnes pán s králíčkama?” rozhlížela se marně na trhu v…
Nemyslím si, že zrovna vy se nudíte. Ale kdyby náhodou... Zvířata,…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
Pojedu sama k moři. Tu větu jsem převalovala v hlavě asi pět let.…
Tohle je intimní zpověď zralé ženy. Proto varuji všechny čtenáře,…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená.…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první…
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář…
… a jak za to ale nemůžu, protože mi příroda prostě velký…
Opakoval se rok 1997, Bohumín zase pod vodou. Meteorologové…
Když se dcery dozvěděly, že jsem poslal větší obnos do sbírky na…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %