V 70. a 80. letech bylo toto údolí zaplněno výsypkou Velkolomu Maxim Gorkij. Byla zlikvidována část údolí Štrbického potoka a obě světecké osady,  ležící při silnici ze Světce do Radovesic. Lyskovice - likvidace v roce 1970 a Chotovenka v roce 1985. Lidi z těchto osad přestěhovali do panelových sídlišť v Bílině a částečně i v Teplicích.

Hory hlušiny oddělily Světec od Bílinska převýšenou výsypkou a úplně se ztratil pohled na Bořeň. Opuštěné oprámy z okolí Světce naštěstí již zmizely a krajina se skoro po půl století vrací do kultivované podoby. Už to není velkolom MG, ale Doly Bílina, které provádějí soustavnou rekultivaci v okolí obce a v okolí zaniklých osad. V Radovesickém údolí  jsou pole, louky, listnaté stromy, ale i cyklostezky, nové silnice spojující Kostomlaty pod Milešovkou jak s Bílinou, tak se Štěpánovem a dalšími vesnicemi v Českém středohoří. Jsou zde i rybníčky, kam rybáři vysazují ryby. Dá se tu v okolí našlapat, či najezdit mnoho kilometrů a odpočinout si na místech, kde si můžete i přečíst mnoho z  historie území - zánik vesnic, dolování, vracení krajině tvář.

Přímo magické místo je pro mě kaplička Panny Marie na rozcestí Radovesické výsypky a bývalé vesnice Hetova. Tato vesnice byla zlikvidována zbytečně, neboť dolům postačil na vývoz hlušiny prostor Radovesického údolí. Pravdivě musím říct, že je zde krásný kus zrekultivované krajiny, před několika desítkami let to ovšem vypadalo příšerně. Všude samé kopce hlušiny, prach, smog z elektrárny, která potřebuje hnědé uhlí k provozu. Na druhou stranu je velká škoda těch malebných vesniček, s jejich historií, pracovitostí a zejména lidí, kteří se s krvácejícím srdcem stěhovali ze svých rodných domků, gruntů, opuštěli svoje zahrady a pole. Nová generace již tenhle smutek nezažívala a nezažívá. A s námi pamětníky asi tyto stesky a boly nad zbouranou a poddolovanou krajinou jednou  provždy zmizí. 

Příroda zaceluje rány pomalu, ale jistě. Naučila jsem se milovat i tuto změněnou podobu krajiny, kde jsem se narodila, přivedla na svět své děti a zestárla jsem tady. Do kopečků jsem si pořídila elektrokolo, které je náramným pomocníkem,vše bych již nevyšlapala. Silnice jsou zde klidné, nejsou přehlceny provozem a je to vidět, kolik cyklistů i turistů se pohybuje po okolí. Žiji dneškem, tak jak žít se dá a snad i má. Nikdy nezapomeňme, že jsme součást země, přírody, že jsme její děti.

Mé vyprávění končím mým nejoblíbenějším citátem mořeplavce Thora Heyerdahla:

Nemůžeme utéci od sebe samých,
nemáme se kam vrátit,
nemáme jinou možnost než pomáhat jeden druhému,
stavět životaschopnou civilizaci
v harmonii s tím životním prostředím, které nám ještě zbývá