Nedávno se mi svěřil, že nejradši má čekárny na finančních úřadech. „Rozhlídnu se a hned bezpečně poznám jak nátury, tak pocity přítomných lidiček,“ tvrdí. „V duchu jim dávám přezdívky. Je tu třeba pan Poslušně hlásím, ten sedí v rohu, kouká na podlahu, občas vzdychne. Určitě přišel disciplinovaně předat eráru část svých v potu tváře vydělaných peněz. Povahou je dobračisko, doma utírá prach, venčí jezevčíka Boba a nehádá se s tchýní. O židli dál čeká Pistolník Divoký Bill, který sem přišel bojovat. V daňovém přiznání si dal do nákladů nové kšandy na montérky, zvonek na kolo, na kterém jezdí do práce, větrové bonbóny, aby se mu při těch jízdách lépe dýchalo, sešitek na zapisování objednávek i náplň do propisovačky, kterou to provádí. Jeho drsný pohled a naběhlé žíly prozrazují, že na tom nehodlá nic změnit. Porve se o každou kačku! On přece ví svý, nenechá se státem okrádat. Z něj nikdo blbce dělat nebude, jako třeba ten mamlas, kterému musel včera v hospodě dát pár po tlamě za to, že tvrdil, že václavky jsou lepší na naložení než ryzce. Úplně vlevo pak sedí pan Vítekolikmámznámých. Elegantně přehozená nožka přes nožku, jasné oko, lehký náznak úsměvu, každé dvě minuty pohled na hodinky. No co, přišli mu na pár fiktivních faktur, ale to zvládne, stejně jako loni i předloni.“

„Bezvadný jsou taky čekárny na letišti,“ pokračuje Silikon. Pozoruhodné podle něj je, jak se v podmaňující auře dalekých cest někteří lidé okamžitě transformujou ve veliké cestovatele, jimž široširý svět pokorně leží u nohou. „Nejlepší artyčoky jsem jedl v hotelu Bambulala v Sierra Leone, ale už tam nepojedu. Chtěl bych si teď zalítnout na Filipíny, juknout se na ty jejich krokodýly. Anebo někam do hor, Pákistán nebo Bhútán, ještě nevím,“ sděluje nonšalantní Marco Polo z Kralup nad Vltavou rodince mzdového účetního z Chrudimi, která čeká, až otevřou nástup do letadla do Varny. Pan účetní ho uctivě poslouchá, jeho manželka jen napůl, protože jí v hlavě proudí myšlenky jestli si malej Jára nezapomněl ty modrý plavky, kolik asi letos budou v Bulharsku stát rajčata a jestli radši neměli jet autobusem, když letos letenky tak podražily.

Čekárny zdravotnických zařízení rozlišuje Silikon Igor podle odborností. Například u obvoďáka prý bývá nuda. „Tenhle pán jde na injekci, ten na kontrolu po chřipce, ta paní chce předepsat výkonnější projímadla, chybí tu ideově sjednocující prvek. Pokud ovšem mezi čekajícími není přítomen Docent Brouk Pytlík,“ upozorňuje. „To je člověk prověřený existujícími i neexistujícími neduhy, impregnovaný mnohými léčivy a zocelený stovkami hodin v ordinacích všeho druhu. Člověk, který své tvrdě nabyté znalosti nesobecky rozdává veřejnosti. On už v čekárně pomáhá panu doktorovi léčit pacienty. „Cože, vy jste brala na kašel Antichrchlin? Ale to je špatné, řekněte si o Hlenolikvid, ten je nejlepší. Cože, vás bolí levá kyčel? Tak to bude artróza, to vás tutově čeká endoprotéza.“

Největší zábava je podle Silikona v čekárnách dermato-venerologických ambulancí, tedy pracovišť řešících záležitosti kůže a pohlavních chorob. Tam prý řeč těla a výraz v očích pacientů přímo křičí. „Propánakrále, snad si ty lidi nemyslej, že jsem tu s něčím hanbatým, vždyť já mám jenom ty pupínky na zádech,“ zaznívá ze zděšeného pohledu a trhaného mnutí rukou Panimámy Kokoškové na lavici u okna. Z vedle sedícího Krásného Adonise zase vyzařuje, že pořád ještě neví, jestli ho nakazila Máňa, Iris, nebo ta servírka z Kikibaru. Zakaboněný obličej pana Zaseňákábuzerace prozrazuje, že nechápe, proč musí mít pro tu pitomou makačku v tý pitomý lakovně taky to pitomý potvrzení od toho pitomýho kožaře.

Ve svém zájmu o čekárenskou psychologii se ale kamarád Silikon nesoustředí jen na lidi. Jednou prý byl s rodinným morčetem u veterináře, naproti seděla panička s kokršpanělem a ten měl v očích otázku: „Jéžišmarjá, snad mě nedá vykastrovat?“

No nic, ať si kamarád Silikon studuje své čekárny, máme přece svobodu a demokracii, že ano. Já vím jen jedno – do žádný čekárny s ním nikdy nepůjdu. Ani náhodou!