Vzpomněl jsem si na jeho průpovídku dneska dopoledne, když se ve frontě u kasy v sámošce pohádala paní pokladní s nakupujícím padesátníkem důstojného vzezření. „Vždycky jsem vás považovala za slušnýho člověka, pane Pondělíček, ale teď vidím, že v sobě máte schovanýho sprostýho hulváta,“ vykřikovala ta rozlícená žena s nápisem „Vaše spokojenost je náš cíl“ na služební vestičce. Netuším z čeho těm dvěma tak vzkypěly vášně, ale z mužova brunátného výrazu bylo evidentní, že slušný pan Pondělíček právě na kasírku vypustil horšího pana Pondělíčka.

Jak ono to vlastně s těma lepšíma a horšíma Já funguje? Myslím, že v každém z nás mají svůj kutloušek oba, otázka zní, jak a kdy choděj na šichtu v našich hlavách. Řekl bych, že dokonce v některých lidech mají kutloušek společnej a do práce jdou vždy společně, takříkajíc ruku v ruce. Například Bedřich dokáže i v průběhu několika minut párkrát frekvenčně prostřídat andělsky dobrotivou tvář se zuřivou posedlostí útočícího nosorožce. Třeba při mariáši občas zazní jeho promluva typu: „Péťo, kamaráde můj milej, zlatej, nejlepší, nejinteligentnější, nejkrásnější, jsi na výnosu. Zahraj to pěkně chytře, jak to umíš jenom ty. Ale jestli mi, ty vole, zase ve svý tuposti vyrazíš trumfa, urvu ti pazoury, nacpu ti je do řiti, tvojí ženu prodám do nevěstince a tvoje děti dám do polepšovny!“

Pokus udělat sám sobě analýzu nakolik ve mně úřaduje to lepší Já respektive to horší Já, je samozřejmě nesmysl. Každej přece sám sebe považujeme za krystalicky čistého a správného jedince. Pravý stav věci mohou posoudit jen lidi v našem bezprostředním okolí. Ale i v tom je nezbytné být opatrný. Rozhodně se na poměr svých Já neptejte manželky, se kterou jste sezdáni už dvacet let, její matky nebo případně svých podřízených, kterým jste škrtl čtvrtletní prémie. A proboha, už vůbec se na to neptejte svých pubertálních potomků.

Docela problematické je taky poznání, kde dobré a špatné Já v člověku začíná a kde končí. Vzpomínám třeba na to, jak jednou v dětství na mém a bráchově zadku táta nechal roztančit svůj řemen za to, že jsme panu Landovi nabarvili latexem kozu na zeleno. Doprovázel to tenkrát slovy: „Dělám to velmi nerad, chlapci moji, ale je to pro vaše dobro. Musíte si zapamatovat, že průsery vyplývající ze špatné stránky povahy bývají potrestány.“ Faktem je, že ani mé ani bráchovo horší Já už nikdy žádnou kozu na zeleno latexem nenatřelo. Takže vlastně lze říci, že tátovo lepší Já prozřetelně nařezalo zadky našich horších Já, což bylo úplně v pořádku, přestože jsme si to tehdy s bráchou rozhodně nemysleli. Anebo další případ: Před pár lety mi v nádražní restauraci v Pardubicích jistý jedenáctkrát trestaný člověk vyprávěl mozaiku svého života. „Jo jo kradl jsem hodně a sem tam ještě něco šlohnu i teď, na starý kolena. Ale nejsem žádnej šmejd, když mě sbalili, nedělal jsem chlupatejm potíže a všechno přiznal. A nikdy jsem neokrad nějakýho chudáka důchodce, dítě nebo matku samoživku. Mám přece svou čest!“ Odcházel jsem ke svému vlaku s pocitem, že jsem se právě seznámil s chlápkem s velmi vyvinutým lepším Já. Jen moje osobní horší Já tuhle harmonii trošku narušilo tím, že mi našeptalo, abych se pro sichr prošacoval, zda mi ten starej zloděj nevyčadil mobil nebo peněženku.

Lepší i horší Já prostě bydlí v lidských duších a jejich vztah by měl být symbiotický neboli oboustranně prospěšný. Měli by se navzájem kontrolovat. Horší Já by mělo říkat tomu lepšímu: „Hele kámo, nepřeháněj to s tou svou kladností za každou cenu. Lidskej svět by si z tebe nakonec mohl udělat rohožku nebo roličku toaletního papíru!“ A lepší Já by mu mělo odpovědět: „Hele kámo, nepřeháněj to s těma svejma špatnostma za každou cenu, svět by ti za to mohl pořádně nařezat řemenem na zadek!“