Pracovat ještě můžu, jsem plný síly a chci být užitečný, ale dám příležitost mladým. Na mou pozici vrchního rady bude určitě nával. Dle zákona o státní službě musí být vyhlášeno oficiální výběrové řízení. Důchod mi vyměřili zajímavý, pracovat nemusím, ale životní úroveň se mi samozřejmě sníží. Chci být užitečný a výše mzdy není již mou prioritou. Chci dělat něco jiného a buzerovat lidi se mi již nechce. Něco s lidmi. Udělal jsem si kurz na ošetřovatele na SOŠ zdravotnické a nastoupil do Fakultní nemocnice v Praze. Je to náročná práce, byl jsem zařazen na II. Chirurgickou kardiovaskulární kliniku. Brzy jsem zjistil, že člověk není nesmrtelný a lidské utrpení se mi vrylo do mozku. Vánoce se blížily. Děti mám velké, tak jsem se dobrovolně nabídnul, že o svátcích budu sloužit. Malé děti potřebují tu radost z dárků prožívat spolu s mámou a tátou. Ty rozzářené oči jsou odměnou za jejich péči a výchovu.

Rád vyrábím dobroty ze studené kuchyně, které jsem chtěl nabídnout ostatním, co budou se mnou, na klinice trávit Štědrý den. Den předem jdu nakupovat suroviny do nedalekého supermarketu. Postavím se před pult a hlásím, že chci nakrájet nějaké sýry. Obsluhovaly nás dvě ženy, jedna špatně komunikovala a bylo vidět, že je cizinka. Nějak jí to nešlo nakrájet, asi ji nedostatečně zaškolili nebo tam byla jazyková bariéra. Druhá žena ji škodolibě pozorovala a domnívám se, že neštěstí druhých ji asi dělá radost. Povídám jí: „Paní, já mám čas, nemůžete prosím své kolegyni ukázat, jak se stroj ovládá“? Neochotně jí to ukázala. Ukrajinka to pochopila a mě poděkovala úsměvem. Spokojený přiložím sýry k ostatním nakoupeným potravinám a pronesl jsem: „Jsme tu na světě na chvíli a nevím proč bychom si měli navzájem mydlit schody“. Ve frontě za mnou to souhlasně zamručelo. Nemám rád, když se lidé k sobě špatně chovají, a ještě o Vánocích!