Manžel byl vášnivý lyžař a jen co se náš malý Oldík postavil na lyžičky, začali o víkendech mizet na lyže oba dva. Mně naopak každý, byť sebemenší kopec připadal jako Kilimandžáro. Stoupnout si na vrchol s lyžema a sjet ho dolů? Poléval mě mráz při takové představě. Tak jsem jen okouněla na sjezdovce, nosila horký čaj a bylo mi dole samotné smutno.

Nicméně po nezměrném váhání jsem požádala manžela, jestli by mě také naučil lyžovat. Nedovedete si představit, jaká to pro mě byla muka! Já se tehdy strašně styděla. Připadala jsem si stará, nemožná, padala jsem jako švestka. I z toho vleku jsem vypadávala.  U nás nebyla žádná lanovka, ale poctivá kotva. Jen se jí chytit a držet stabilitu mi dávalo zabrat. No, prostyděla jsem se začátky natolik, že jsem alespoň začala z kopce plužit, i když za každou zatáčkou jsem po pádu připomínala sněhuláka.

Mimochodem mé prosby a domlouvání směrem k manželovi, že je ten kopec pro mě jako pro začátečníka příliš prudký, nebyly vyslyšeny.

„Na nějakém malém kopečku se lyžovat nenaučíš!“, zněla jeho odpověď. Avšak štěstí stálo při mně. Známý náš hovor na vleku vyslechl a domlouval manželovi, že by se mnou měl opravdu vyrazit někam na mírnější kopec, například do Jizerek.

Bylo rozhodnuto! Držela jsem se toho návrhu jako klíště a nepustila. Pročež první svátek vánoční jsme jeli otestovat mě a moje nové lyže a vyrazili naším Trabantem do Bedřichova. Mrzlo až praštělo. Majitelé těchto populárních (tehdy) vozítek vědí, co asi přijde. Náš Trabant totiž netopil a v zimě jsme v autě mrzli.

Byl to náš první velký zimní a ještě k tomu vánoční výlet, a rovnou na hory! Oba dva jsem nakazila svým nadšením. Cesta ovšem trvala dobré dvě hodiny a po hodině se ozval Oldík, že ho zebou nožičky. Přitom jsme byli nabalení až běda! Jak já záviděla lidem, které jsme míjeli. Seděli v autech ve svetrech!! A my? Bundy zapnuté až po krk, rukavice, na hlavě naražené kulichy. Vypadali jsme jako tučňáci. Přesedla jsem si k synkovi a zmrzlýma rukama zahřívala jeho nohy, což nepomohlo. Tak jsem mu je zlehka přisedla, a tak se alespoň trochu zahřál do doby než jsme dorazili na vytouženou sjezdovku.

Vykolébali jsme se z auta a po rozmrznutí a prolití horkým čajem jsem zavelela k nákupu permanentek. Jenže ouha! Já spoléhala na manžela, že vezme peníze a on zase na mě. A nevzal je tím pádem nikdo. Vysypali jsme všechny drobné po kapsách i ze zásuvky z auta a dali jsme dohromady peníze s tím, že chybělo nějakých dvacet korun, abychom mohli lyžovat všichni.

Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale matka lvice nastoupila. Nejdříve jsem zkusila vysvětlit situaci pokladnímu, který prodával permice a poprosila ho o půjčku. Avšak nepochodila jsem. Sice jsem se styděla, ale vydala jsem se doslova na cestu žebroty. Oslovila jsem další dva muže, zda by nám pomohli? Nepomohli. Jenže já se nechtěla tak snadno vzdát, a v tom jsem ji spatřila.

Mladá paní, zrovna si připínala lyže. Poprosila jsem ji o chvilku času a zkráceně vysvětlila naši situaci. Následně jsem ji požádala o půjčku s tím, že jí peníze okamžitě pošlu, až se vrátíme domů. Ona na mě zkoumavě chvíli hleděla, pak sáhla do peněženky a vytouženou dvacku mi vložila do ruky. Nad mým poděkováním a ujišťováním, že jí dluh splatíme, mávla rukou a už jen do vzduchu pronesla:

„Už jsem v životě přišla o víc…“, a odfrčela na lyžích. Ale ještě než odfrčela, strčila jsem jí do kapsy alespoň pár čokoládových figurek, které jsem v rychlosti při odjezdu strhla z vánočního stromku jako mls pro synka. Tak se jen usmála a byla pryč.

Konečně po celé té štrapáci jsme mohli vyrazit všichni tři na sjezdovku a užít si báječnou a mnou vymodlenou lyžovačku, za kterou jsem v duchu děkovala kamarádovi, jenž námi ji doporučil. A také laskavé paní, která nám ji pomohla zafinancovat. A já si tu mírnou a dlouhou sjezdovku užívala natolik, že jsem se pomaloučku přestávala bát a ke konci už jsem ji brala dokonce šusem…