Někdy se ze své přítomnosti raduji, jindy se sebou špatně vycházím. Převážně ji však beru jako samozřejmost. Neodpočinu si od sebe většinou ani ve spaní. Usínám dlouho, prožívám ošklivé sny, tedy i podvědomě vnímám, že jsem.

Stanislav Jerzy Lec řekl: „Lidé by občas potřebovali den volna od života“. Myslím, že je to podobné, jako volno od sebe sama. Nad vztahem k sobě se zamýšlel například Jean-Paul Sartre: „Chci být člověkem, který se mi nehnusí.“ nebo Mark Twain: „Nejhorší osamělost je být se sebou nespokojen.“  Sokrates řekl: „Radost musíme čerpat ne z jiných, ale ze sebe.“ Podobně se vyjádřil Sebastian Roch Chamfort: „Je velmi nesnadné nalézt štěstí v sobě. A najít je jinde je nemožné.“ Blaise Pascal byl hodně tvrdý: „*Já* jest nenávisti hodno.“

Napadlo mě, co je lepší – nevycházet občas dobře sama se sebou, nebo s druhými lidmi? Pro mne určitě se sebou. Sebe pokárám a brzy na to zapomenu. Zatímco neshody ve vztazích snáším špatně a trápí mě dost dlouho.

V nedávné době jsem si uvědomovala, jak je těžké vycházet sám se sebou, když se člověk ocitne v náročné životní situaci. Kdy má takový strach o blízkého přítele, že je jím téměř paralyzován. A přitom musí fungovat, jinak a víc než běžně, dělat pro toho druhého, co je v jeho silách. Potácí se mezi jiskřičkami naděje a hlubokou beznadějí. Zlobí se na sebe za sebelítost, hledá vnitřní sílu.

Přestože se sebou občas nevycházím dobře, nelíbí se mi představa, že nastane den, kdy už se sebou nebudu moct být.

„Je strašné pomyslet, že přijde den, kdy již nebudu moci říci: Já.“

Michail Jurjevič Lermontov (osmnáctiletý)

Zdroje:

Hartl, B.: Inspiromat. Praha. Mladá fronta, 1967.  
https://citaty.net