Mám ji ráda, protože je tak nějak obyčejně krásná. Oba jsou krásní. Muž i kůň. Na věku prostě nezáleží. Proto tomuto tématu věnuji i závěrečný článek mojí hlubošsko-masarykovské série.

Masaryk se ocitl poprvé v sedle v šedesáti pěti letech, ale na koni bez sedla jezdíval už v dětství. Jako prezident měl pak k dispozici hned několik koní. Ti nejznámější se jmenovali Cigán, Gejša, Ind, Oiseau 28 a Hektor. V době nástupu Masaryka do prezidentského úřadu bylo totiž k výkonu prezidentské funkce nutné mít koně. Nejen do kočáru, ale i na ježdění. V dnešní době představa téměř nepředstavitelná.  

TGM na projížďce v Lánech v roce 1929, Masaryk ve fotografii, kolektiv autorů 1937

Vzhledem k tomu, že prezident už nebyl nejmladší, byly na výběr jezdeckého koně kladeny velké požadavky. Kůň nesměl být moc temperamentní, nesměl se lekat hmyzu ani lidí ani překážek. Tudíž se hledal kůň spíše starší a snadno ovladatelný. Tato kritéria nejvíce splňoval Hektor, kterého v roce 1920 koupila Prezidentská kancelář za 12.000,- K od policejního ředitelství. Nicméně Hektor všechny překvapil, protože nakonec zdaleka nebyl tak pomalý a líný, jak se očekávalo. Měl bujnou krev a rozhodně nejezdil pomalu. Ve skupině jezdil vždy první, protože nikdy nestrpěl, aby ho někdo předjel. Tohoto patnáctiletého hnědáka s hvězdou na čele si prezident oblíbil natolik, že za něj od roku 1922 platil všechny výlohy ze svého a nechal si ho na dožití.

Že měl Masaryk svého koně rád zdokumentoval Karel Čapek následující historkou: Pan president ho vždycky před jízdou poplácal po šíji a podal mu kostku cukru. „Proč mu dáváte odměnu před jízdou?” ptal se jednou host. „To není odměna,” namítl pan prezident. „Ale já bych chtěl, aby se ten kůň na vyjížďku taky těšil.”

Na Hektorovi v hlubošském zámeckém parku, 1920 – archiv Alena Velková

Když odjel Masaryk v srpnu 1920 na letní byt, přijel za ním do Hluboše samozřejmě i Hektor, kde na něm prezidenta před zámkem portrétoval malíř Vacátko. A nezůstalo jen u portrétování: Dr. Kučera vypráví: „Kůň Hektor, na němž malíř Vacátko presidenta v Hluboši portrétoval (při tom jsem v presidentově jezdeckém obleku a jeho botách seděl hodiny modelem, abych mu ušetřil čas), byl tenkrát ještě bujarý jako jeho pán. Se zatajeným dechem jsme se s podkoním Krejčíkem dívali, jak se president pouštěl do cvalu po strništích, plných krtic, kde jednou kůň kapitána, velitele hradní stráže, zle klopýtl a padl i s jezdcem. Krejčík věda ze zkušenosti, že apel na presidentovu bezpečnost vede jen k tempu ještě kozáčtějšímu, šel na to diplomaticky. „Prosím, pane presidente, kůň tady pana doktora by se takhle strhal, má krátké nohy a Hektorovi nestačí.“ „Tak mu příště dejte Jendova koně, ten je nohatý.“ Přece zvolnil a pak jsme se vraceli klusem i krokem podzimně zlacenými lisiérami po travnatých lesních cestách do pokojů vonících dřívím a praženým jalovcem.“ 

Malíř Vacátko portrétuje prezidenta Masaryka na Hluboši, 1920 – archiv Alena Velková

A další vzpomínka: „Koňmo na fotbalový zápas do Příbramě. Místo po připraveném pohodlném můstku přenesl se prezident na Hektoru skokem přes pořádně široký silniční příkop a klusem k hřišti: „Pane, jak Horymír!“ zhodnotil výkon kdosi ze sportovně vnímavého obecenstva.

Masaryk neměl při svých výpravách nikdy obavy o svou bezpečnost. Obvykle jezdil jen s jedním průvodcem, kterému ale dost často ujel. Přestože byl dobrý jezdec, několikrát se mu ale stalo, že z koně spadl. V dobovém tisku se psalo, že: „Nejnebezpečnější pád se udál v Lánech, když před Hektora skočilo znenadání malé děcko. Pan president rychle zarazil, Hektor padl, shodil jezdce a jedno jeho kopyto se octlo na prsou pana presidenta. Nic se však nestalo, Hektor zůstal v té posici klidně ležet, až do té doby, než ostatní jezdci pana presidenta z nebezpečné situace osvobodili.“

Pohlednice 1925, Prezident republiky, jako vrchní velitel branné moci, přehlíží v den svých 75. narozenin (7.března 1925) pražskou posádku, archiv Alena Velková

Hektor začal mít v roce 1931 zdravotní potíže a posléze už nebyl způsobilý k jízdě. Přestože TGM hradil všechny výdaje spojené s léčbou, kůň nakonec zemřel na konci ledna 1933 ve dvaceti čtyřech letech na nádor tenkého střeva. Po smrti byl vypreparován a dnes už z něj údajně zbyla jen hlava, která je uložena ve sbírkách Národního muzea.

TGM ještě na Hektorovi v Karlových Varech, 1931, foto z článku (Ne)málo známá láska prezidenta Masaryka, Šárka Novotná, 2019

Prezident měl po Hektorově smrti k dispozici další koně. Dle záznamů on sám jel na koni naposledy v čele přehlídkového jízdního vojska při oslavách 15. výročí republiky 28. října 1933, kdy mu bylo osmdesát tři let. Pak už se začal jeho zdravotní stav zhoršovat. Do té doby se od nástupu do úřadu téměř neměnil. Jízdou na koni si totiž udržoval výbornou kondici. „Tož budeme sedlat,“ říkával. Pokud mu to pracovní nasazení a počasí dovolily, jezdil denně jednu až dvě hodiny, ale v sedle vydržel bez problémů i déle. 

Když se lidé už po jeho osmdesátce divili jeho tělesné síle, smál se: „Já snad ani jen tak neumřu. Budou na to muset udělat zákon, že už smím umřít.“ K jeho svěžímu vzhledu přispělo i to, že okolo osmdesátky začal více nosit bílou jezdeckou uniformu a pokud to dovoloval protokol, oblékal rád i světlý, či bílý oblek. Z toho byl nadšený i předseda vlády Antonín Švehla: „…je to ohromná věc pro stát, když je prezident krásný!“ 

Pohlednice 1932, archiv Alena Velková

Antonín Švehla byl předsedou tří československých vlád, předsedou agrární strany a hostivařský statkář. Jeho výrok mě zaujal zejména proto, že často byla jeho a Masarykova stanoviska naprosto vyhraněná. Dovedli spolu ale jednat v klidu i o nejožehavějších problémech, přestože se od sebe lišili i způsobem vyjadřování. Masaryk se nikdy nevyjadřoval o ostatních lidech urážlivě ani hrubě. „Nepěkný člověk, fantasta nebo taková hloupost,“ byla snad jeho nejpříkřejší vyjádření. Zato hostivařský statkář si někdy neviděl do pusy. Když byl v roce 1927 vyzván, aby kandidoval proti Masarykovi, odmítl to se slovy, že by si: „na tak zasraný trůn nesedl.“ V Ottově naučném slovníku a dnes na Wikipedii je interpretováno: „Roku 1927 odmítl kandidovat na funkci prezidenta a podpořil kandidaturu Tomáše Garrigue Masaryka.“

Měli bychom se poučit z historie, ale zdá se, že laťka je nastavena příliš vysoko.

Zdroje:

Karel Valta, Po stopách utrpení a slávy dělnictva na Příbramsku, 1936
Ing. Mikuta, T.G.M. jak jsme ho viděli, 1948
Karel Čapek, Hovory s TGM, 1969
Jan Čáka, Obrázky z Podbrdska, 1996
Lidové noviny - 1937, autor J. Z.
Miroslav Honsů, FTV Prima, 2021
Jindřiška Smetanová, Proč se neřekne pravda, 1998
Článek (Ne)málo známá láska prezidenta Masaryka, Šárka Novotná, 2019
Wikipedie

Fotografie:

Archiv Alena Velková
Masaryk ve fotografii, kolektiv autorů 1937
Článek (Ne)málo známá láska prezidenta Masaryka, Šárka Novotná, 2019