Byl jsem tehdy žák 4. třídy, hodně jsem četl a přemýšlel jsem nad tím, co prožívám. Teď na penzi doučuji děti stejného věku, proto nechápu, jak mě to mohlo tehdy napadnout? Asi to bude tím, že jsem od mládí nesnášel, když mi někdo diktoval…

Tuto socialistickou dětskou organizaci mám spojenou s průserem ve škole a následným výchovným výpraskem. Někdy se mi tam i líbilo. Zvláště výlety do přírody. Když jsem nastoupil do práce, ve slabé chvilce mi starší kolega povídá: „Víš, chodil jsem do Hitlerjungend. Bylo to něco jako dnes Pionýr“. Ano, obě totalitní organizace měly něco společného, vymývaly dětem mozek. Mezitím jsem ještě stihl ministrovat v kostele a chodit do náboženství. Dělal jsem to pro svoji babičku. Byla silně věřící.  Miloval jsem ji, tak jsem jí chtěl udělat radost. Jinak jsem ateista. Dítě jsem byl zvídavé a ve 3. třídě jsem si nečetl jen pohádky. Každý den jsem usínal a objímal literaturu. Maminka mi poté dala pusu a zhasla světlo.

Ze všech stran se pěly na Pionýr chvály. Prý je to čest v něm být a není povinný. Já už byl rebel od doby, kdy jsem začal vnímat svět. Povídám si: „Vyzkoumám, jak je to s tou dobrovolností“.

Ráno jsem si strčil rudý šátek do kapsy a kráčel vstříc vzdělávacímu procesu. Ve třídě jsem vytáhl zmuchlanou látku, položil na lavici a říkám: „Soudružko učitelko je Pionýr dobrovolný?"
„Ano, je to za odměnu.“
„Dobře, tak já z něho vystupuji,“ dívám se jí do zděšených očích.

Napsala mi do žákovské knížky, aby rodiče přišli do školy. Bylo to neslýchané. Kde se to v tomto drzém spratkovi vzalo? Pro školu to nebyla dobrá vizitka a určitě to řešili se soudruhem ředitelem na pedagogické poradě. Táta mě po návštěvě školy seřezal. Jeho čest kovaného komunisty utrpěla. Jak toho svého syna vychovává, když si dovolí dělat takové kacířské věci. Jeho matka, má babička, kterou jsem zbožňoval, přitom byla dobrou katoličkou. Diverzita (rozmanitost) je přece kořením života na zemi.