Domek se zahradou si prarodiče koupili v roce 1918 a vychovali v něm syna a dceru.  Mého strýce a moji maminku. Narodila jsem se mamince jako svobodné matce a tehdy to opravdu neměla lehké. Bydlely jsme v domku u dědy a babičky. Měli velikou zahradu, v ní kozičku a já byla odchovaná na kozím mléku. 

Přišel rok 1950 a rozhodnutím Fondu národní obnovy v Praze byl zabaven dům mým prarodičům a museli jsme odejít se zavazadlem 40 kilogramů. Víc jsme si vzít nemohli. Byli jsme nespolehlivá rodina. Babička Němka, strýc utekl do západního Německa, to vše se s námi táhlo až do 90.let minulého století. Naštěstí nás vyhoštěnce, nepřátele státu, přijali přátelští lidé do svého domu, a tak jsme unikli vyhnanství ze Sudet.

I když v novém bydlišti  nastala též dramatická situace. Majitelé domu a naši zachránci byli malí živnostníci, kterým zavřela vládnoucí třída  konzum, zabrali auto a do velkého domu tehdejší MNV nastěhoval nájemníky. Takže na tyto hodné lidi čekala velká bída, ale nějak jsme to všichni přežili.

A život šel dál. Bydleli jsme společně s mým milovaným dědou a Omou v domě s ostatními nájemníky, maminka si později vzala majitele tohoto domu. A já byla s mými milovanými, dědouškem a babičkou. Byli nesmírně laskaví a nikdy mi nemátli hlavu tehdejší odpornou politikou, zřízením, které je okradlo o vše. Žili jsme skromně, ale měli jsme k sobě takovou lásku, takovou provázanost, že to bylo nad všechny poklady světa.

S dědou jsem chodila na pampelišky králíkům, babičce jsem pomáhala, když ji později postihla mrtvice. Nikdy jsem nejedla lepší upečené maso ve starých železných kamnech a další dobroty, které uměla jen babička. A jaké jsme měli výborné hrušky koprčky, které byly až do Vánoc uloženy ve sklepě. Mám před očima ten kulatý zdobný podnos, na který je Oma parádně naskládala. Byla hodně věřící, my s dědou jsme ji doprovázeli na mši, i když bychom raději spolu jezdili na kolech, nebo bychom šli na trávu králíkům. Vždy jsem si nějakého králíčka ochočila a těžce jsem nesla, když pak byli v pekáči. Nejím králíky, nemohu.

Děda vozil mého prvorozeného syna a také spokojeně vše snědl, co jsem uvařila, či upekla, i když jako novomanželce se mi často něco nepovedlo. Co mě bolí dodnes, že již nikdy nespatřili svého syna, mého strýce, který k nám nesměl. Prvně jsem dostala výjezdní doložku v roce 1987, a to jsme si dali setkání v Rakousku. Můj strýc, bohužel, krátce na to odešel za svými rodiči.

Nikdy jsem neslyšela  babičku s dědou stěžovat si, nebo nadávat. Neměli lehký život, ale brali ten svůj osud s pokorou a veškerou lásku a cit věnovali mamince a mně. Dali mi do života mnoho - naději, pokoru a hodně lásky. Mohla bych toho tolik o nich napsat, bylo by to na celou knihu. Dali mi do života to nejlepší, co mohli. Jsou v mém srdci navždy!