Jakmile jsem si přečetla nabídku redakce na novou literární soutěž, bylo mi ihned jasné, o čem budu psát. Ovšem na úvod dávám svoji fotografii z mých prázdnin ve 13 letech u mé nejhodnější tety se svými bratranci. Byly to v roce 1959 moje první prázdniny mimo domov, poprvé jsem jela ve vaně na potůčku a také v tom roce jsem se naučila ve své rodné vesničce na rybníku sama plavat.

V období mezi svými 30ti až 40ti roky jsem dvakrát týdně jezdila s našim plaveckým oddílem do okresního města s dětmi na jejich trénink. A zde jsem se ve svých 40ti letech dověděla o možnosti jet na Léto cvičitelů do Doubí u Třeboně. Tato možnost zaujala jak mého manžela, tak nejmladšího syna. Poslední prázdninový týden bylo ve středisku méně zájemců a tak jsme toho využili. Byly to pro nás všechny tak neobyčejné zážitky, že jsem z toho vytěžila na povídku, kterou nechávám vyprávět 13letým chlapcem - fotografie z této doby nemám.

P r á z d n i n y

Zítra budeme odjíždět do Doubí. Mamka nachystala dva plné kufry. Taťka sice říká, že hlavně sportovní oblečení, ale jak znám naši mamku, musí mít s sebou alespoň kufr parády, aby ji nepomluvili - jak ona říká. Její kolegyně prý byla v Německu a každý den chodila večeřet v jiném oblečení.

Vyjeli jsme hned dopoledne. Cesta byla skvělá, taťka je dobrý řidič. Já bych někdy i víc přidal na plyn, ale mamka se bojí a taťka jezdí opatrně - on na ni dá. Když jsme sami, tak jí říká "Miláčku."   On to s ní umí vždy a všude. Říká, že chlap musí mít nervy ze železa na všechno a na ženu obzvlášť.

Ukazatelé nás dovedly až do Třeboně, tam se mamka pro jistotu zeptala na směr a Doubí jsme dobře našli. V kanceláři jsme se přihlásili a zaplatili parkovné pod střechou - občas prý tam padají větve letitých stromů. Takže parkoviště je hlavně pro bezpečnost aut. Dostali jsme každý jeden spacák s vložkou, dále deku a polštář. Dek prý mají dost, bude-li nám zima, můžeme si ještě příjít.

"Stan si můžete vybrat jaký chcete, je jich tam pět volných!" volal na nás ještě ze dveří ochotný správce.

Mamka si vzala na cestu hezké vlastnoručně ušité růžové letní šaty s bílým páskem a bílé boty na podpatku. Zde jsme ovšem potkávali lidi jen v teplákových soupravách. Nebylo nejtepleji, spíš zima. Šli jsme kolem chatek, ale na nás zbylo místo jen ve staně.

Na konci střediska jsme je uviděli. Myslel jsem, že mamku raní mrtvice. Ona se domnívala, že zde budeme bydlet v komfortním stanu, jaký jsme měli v Bulharsku. Tam byly skříňky na šaty, nádobí, vařič a dokonce i malá lednička. Náš stan, který se nám zdál nejlepší měl obyčejnou konstrukci a na igelitovém podkladě tři molitanové matrace. V předsíňce podlaha nebyla vůbec a jediným kusem nábytku byl metrový špalek. Mně se to zamlouvalo moc.

"V tomto budeme týden spát?" zděsila se mamka.

"Asi jo," odpověděl jí taťka.  "Je to stan."

"A kam si dám oblečení?" polohlasně špitla.

"Myslím bude lepší, když necháme všechno v autě, sem se nám nic nevleze," konstatoval. On je v každém okamžiku moudrý ♠

"Vezmem si jen teplákové soupravy a toaletní potřeby" rozhodl.

Takže ve staně jsme se převlékli, pak zase běželi k autu s tím, co jsme ze sebe sundali. Alespoň nám bylo teplo. Všechno jsme připravili na spaní a já chtěl, abych mohl spát uprostřed - jinak by to ani nešlo.

"Zde se nic neztrácí, stany se nedají zamknout, jsou tady asi jen řádní lidé," usoudil také po chvíli.

Po večeři v prostorné jídelně si mamka zašla ihned do tělocvičny na džezgymnastiku, aby se po cestě protáhla. První noc ve staně se mi moc líbila a kdo nás všechny vzbudil? Přece ona. Ještě nebylo úplně vidět a už se ozval její výkřik:  "Bouřka!"

Taťka se jí ptal co se jí zdálo?

"Uhodilo do stanu, doopravdy jsem to slyšela."

"Vždyť neprší," on na to.  "Ale abych tě uklidnil, jdu se podívat, co nám spadlo na stan."

 Po chvíli se objevila jeho rozcuchaná hlava a v ruce svírá s vítězným úsměvem veliký kus silné větve.

 "Proč to dřevo neseš do stanu?" téměř plačtivě se ho zeptala mamka.

 "Miláčku, kvůli tobě, abych tě uklidnil. Kus větve nám spadlo na šňůru, kterou je přivázán stan. A vidíš, je pevná, stan vydržel a stojí..."

 "Ovšem nevím, nevím, jestli toto bydlení vydržím já," netrpělivě střelila mamka očima po taťkovi.

 "A jak se učešu? Vždyť zde není zrcadlo."

 "Ale na umývárkách je určitě a malovat se nemusíš, nám se líbíš víc tak - viď Petře?"

Přikývl jsem, protože když má mamka své tmavé husté vlasy stažené jen do gumičky, tak mi připomíná Magdu z naší třídy a ta se mi líbí moc. Ráno byla na programu orientace podle mapy a buzoly, hraní softbalu, střílení z luků na terč - nabitý den. Poblíž nás bydleli šermíři, mistrovský oddíl volejbalistek a smíšená sportovní třída 13letých atletů. Trenéři jim dávali zabrat. Jen jsem se po očku díval, to já měl námahu poloviční. Musel jsem je skutečně obdivovat.

V noci si mamka vzala na sebe další teplákovou soupravu. Ráno vyběhla ven a hned zase zpět.

"Venku je mráz!" vykřikla.

"Miláčku, v srpnu ještě nebývá. To je od vody taková rosa," dodal taťka úplně chlácholivě. "Dnes má pršet, slyšel jsem to v jídelně."

"Máme jet padesát kilometrů na kolách. A co když bude skutečně pršet?" polohlasně pronesla mamka.

Taťka je skutečně za všech okolností galantní.

"Tak my si s Petrem vezmem pláštěnky a já ještě deštník. Pojedu vedle tebe Miláčku a budu ti ho držet nad hlavou?" 

Mamka se neovládá tak dokonale jako taťka a myslím si, že kdyby měla v tu chvíli něco po ruce, tak by to po něm hodila. Nakonec jsme měli pláštěnky všichni, protože skutečně začalo lejt. Jelo nás přes dvacet, cesta lesem byla krásná. Přes Třeboň byla úplná průtrž, na křižovatce jsem vůbec neviděl - ještě štěstí, že té naší koloně dávali přednost.

Ve středisku tekla teplá voda jen dopoledne, museli jsme být jak si všímáte všichni hodně otužilí. Zima byla všude, ale byly tam dvě velké sušárny, kde se dalo chvíli schovat a krásně se ohřát.

Přišla neděle. Rodiče rozhodli, že ten den si dáme od sportování volno. Hezky jsme se oblékli a šli pěšky do Třeboně. Prochodili jsme si celé městečko, došli až k sanatoriu, podívali se na druhou stranu jeho okolí. V restauraci jsme si dali oběd a večer se zúčastnili bohoslužby v kostele. Mamka sice říká, že ona vidí Boha všude - všude kolem nás, že je Boží příroda. Ale zde si to chválila, protože byla moc nachozená. A já zde viděl věc nevídanou. Ministranty nebyli kluci jako u nás, ale děvčata - měla přesně to samé oblečení jako mají naši kluci.

Po příchodu do střediska jsme se dověděli, že druhý den nás čeká sjezd Lužnice. Mamka nechtěla napřed ani slyšet. Taťka ji samořejmě přemluvil, že pojedou spolu a on bude makat i za ni. Mne dali dohromady se  Zdeńkem - on prý Lužnici sjížděl několikrát - tak se vyzná.

Celou noc se mi honily hlavou sny. Já jsem na kanoi ještě nikdy neseděl. A zdálo se mi - převrhli jsme se - já se napil a dokonce utopil. To všechno jsem viděl ve snu dopředu, byl to úplný horor.

Ráno máme odchod na nádraží v Třeboni. Vláček nás zavezl do Suchdola, kde na všechny čekaly lodě. Jen jsem byl potichu, jak nám instruktorky všechno vysvětlovaly.

Vyjíždíme - vody moc není, místy písek, mělčina, kmeny stromů přes vodní cestu, větve, kořeny, nebezpečná zákoutí, to všechno nás čeká a vynořuje se s neuvěřitelnou rychlostí před nám i když se snažíme jet úplně pomalu. Já už ruce ani necítím, sedím na přídi a Zdeněk má se mnou jen jedinou konverzaci: "Pádluj, pádluj, pořádně zabírej!"

Cítím na ruce pátý puchář, mezitím se stačily převrhnout čtyři lodě, my měli namále alespoń pětkrát - zatím jsme vždy jen zamanévrovali, já téměř přestával dýchat. Před námi je vysoký jez - bereme kanoi, vynášíme na břeh a chvíli klidu využíváme k občerstvení. Zase berem člun - snášíme do vody patnáct metrů od jezu a čekají nás peřeje. Čluny se na nich jen a jen pohupují, teď se zase někdo za námi úplně otočil. Naučil jsem se podjíždět i kmeny. Vím, jak na to - vklouznu do přídě lodi a po chvíli pádluji dál.

"Pádluj!" řve na mě Zdeněk a já, abych mu vyhověl se řítím do větví stromu, zachycuji se rukou a volám:

"Dál nemohu, tam se neprotáhnu, je tam plno kořenů"

V panické hrůze se ještě na něho otočím - jeho brýle nejsou průsvitné, ale úplně šedivé. No jo, uvědomím si -  teď ho poslouchat nemohu, vždyť on nic nevidí.

Mávám pádlem vpravo, vlevo a jsme u Rozvodí a já po chvíli stojím vratkými nohami na pevné zemi. Zdeněk loď nahnul a já si celou cestu šetřil tenisky - měl jsem je upevněné na přídi. Teď mi je voda krásně přejela a v tu chvíli jsou promočené. Vynášíme kanoi, čistíme a můžeme si vydechnout.

Jsem, žiji, nepokřtěn Lužnicí se stávám háčkem. A příjíždí i loď, kde je mamka a také prý se nepřevrhli - překonala asi sama sebe a pořádně si zvedla ve svých 40ti letech sebevědomí. Obdivuji ji: je zbitá, ale dnes má pro nás všechny i úsměv. Zvykla si na tu každodenní sportovní dřinu ♠ ?

"Co bude dnes na programu?" vyzvídá mamka.

"Projížďka na skifu na rybníku Svět. To už zvládneš hravě," usmívá se na ni taťka.

"Včera jsem měla chuť pádlo zahodit, jak jsem byla unavená," ozývá se mamka.

"Dnes to bude hračka"

Mohlo to tak být. Lehoučká lodička, ale velice vratká. Taťka se odhodlal první - přejel půl rybníka a vyklopil se. Pak jsem to zkusil já. Trenér mi pomohl do skifu a ještě trochu poučoval: "Zkus se otočit doleva."

Šlo to. "Vyzkoušej ještě druhou stranu..."

"Teď vesluj dopředu!" zavelí. Snažím se tento silný hlas poslouchat, ale dělám pohyb právě opačný - zase na mě křikne a já poslušně otáčím pádlo. Blížím se k břehu - pro jistotu se otočím, jestli mohu bezpečně přistát a tento pohyb se mi vymstí. Nevím, co jsem udělal, ale cítím, že se nakláním doleva a nohy se mi samy vyzouvají z připevněných sandálů na skifu, které jsem si pro jistotu ani nepřipínal. Představa, že bych si je měl pod vodou rozšněrovávat byla pro mě neuvěřitelná. Nohy mi samy vyklouzly a tím i celé tělo jde do vody. Vyrážím ze sebe výkřik hrůzy - kluci, kteří jsou na břehu a závodně jezdí na skifu se mým počínám vesele bavi.

"Tak pojď ke břehu!" volá na mě mamka. A já promočen v plavkách a tričku - venku je 18 stupnů - beru loď i s vesly a táhnu ji k okraji. Naposled sedla mamka a dopadla jako ostatní, namočila se také.

"Taťko, co nás ještě čeká ve zbývajících dnech?"

"Orientační běh, windsurfing, atletika, softtenis a možná i něco jiného."

"Víš, co udělám nejdříve až budu doma?"

"Přemluvím brášky, aby příští rok jel s námi také!"

"Hurá, byl to přece můj nejlepší prázdninový týden, protože byl jen a jen sportovní !" to už jen a jen hodně radostně, rozjásaně a hlasitě dodávám.